Input:

č. 53/1962 Sb. rozh., Garance

č. 53/1962 Sb. rozh.
K výkladu pojmu osoby odkázané výživou na usmrceného podle § 10 odst. 4 zák. č. 150/1961 Sb.
Jde-li o náhradu škody, za niž odpovídá provozovatel letadla, platí o omezení jejího rozsahu ustanovení tzv. Varšavské úmluvy (úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě, vyhlášená pod č. 15/1935 Sb.).
(Rozhodnutí městského soudu v Praze z 26. července 1962, 6 Co 350/62).
Žalobkyně se domáhala nároku na náhradu škody z titulu úmrtí svého syna, který tragicky zemřel při leteckém neštěstí. V žalobě tvrdila, že až do úmrtí tohoto syna, s kterým žila ve společné domácnosti, dostávala od něj 400,- Kčs měsíčně; kromě toho pobírala vdovský důchod 420,- Kčs měsíčně. Druhý její syn je nepodporoval, protože podporuje matku své manželky.
Žalobkyně se domáhala ve své žalobě nároku na náhradu škody jednak proti zaměstnavateli svého syna a jednak proti Čs. aeroliniím jako provozovateli letadla. Šlo o dva samostatné návrhy, opírající se o jiné důvody odpovědnosti. Jen v zájmu procesní ekonomie byly tyto návrhy spojeny v žalobě k společnému projednání.
Žaloba proti zaměstnavateli zamřelého syna žalobkyně byla pravomocně zamítnuta. Zbývalo tedy rozhodnout proti žalovaným Čs. aeroliniím.
Tento podnik navrhl zamítnutí návrhu. Poukázal na to, že případ nelze posuzovat podle ustanovení zák. č. 63/1951 Sb., resp. § 58 zák. č. 47/1956 Sb. o civilním letectví, ale podle tzv. Varšavské úmluvy (úmluva o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě vyhlášená pod č. 15/1935 Sb.). Podle čl. 22 odst. 1 této dohody je odpovědnost při dopravě omezena na částku 125 000 franků za každého cestujícího, tj. na částku 59 700,- Kčs, a to včetně regresních nároků.
Obvodní soud pro Prahu 1 uznal co do základu žalobu opodstatněnou.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Z odůvodnění:
V daném případě jde o odpovědnost provozovatele letadla a o jejím omezení platí tzv. Varšavská dohoda, podle které je třeba případ posuzovat; této dohodě ustoupí podle zák. č. 243/1933 Sb. v případech, na které dopadá, i ustanovení zák. č. 63/1951 Sb., popř. občanského zákoníka (srov. Komentář dr. Heřman - dr. Mikan, Civilní letectví, Dopravní nakladatelství Praha, 1959, str. 177). Z textu čl. 21, 22 a zejména čl. 28 odst. 2 této dohody, odkazujícího na právní řád státu, na který byla žaloba vznesena, vyplývá, že aktivní legitimace k uplatnění nároků a rozsah nároků se neřídí právním řádem státu, kde došlo k škodné události podle právu obecného ustanovení § 48 zák. č. 41/1958 Sb. o mezinárodním právu soukromém, ale že aktivní legitimace k uplatnění nároků a rozsah nároků se řídí podle právního řádu státu, kde žaloba byla vznesena. Třebaže čl. 28 odst. 2 hovoří o tom, že právní řád státu, na nějž byla věc vznesena, platí pro řízení, nejsou tím míněny předpisy procesní, což je samozřejmé, ale předpisy hmotně právní. Je proto ustanovení čl. 28 odst. 2 oním předpisem, který má na mysli § 71 zák. č. 41/1948 Sb.
I když proto odpovědnost za škodu a rozsah odpovědnosti se řídí zásadně ustanoveními Varšavské dohody, platí jinak, pokud jde o atraktivní legitimaci k uplatnění nároku jakož i rozsah nároků v rámci daném Varšavskou dohodou, právní