Input:

č. 50/1957 Sb. rozh. tr., Garance

č. 50/1957 Sb. rozh. tr.
K poměru trestných činů loupeže podle § 232 tr. zák. a vydíráni podle § 233 tr. zák. 9
Užije-li pachatel vůči napadenému pohrůžky bezprostředního násilí, t. j. takové hrozby, z níž je patrno, že na napadeném bude vykonáno násilí na místě, ihned bez odkladu, nepodrobí-li se vůli pachatele, který se chce zmocnit cizí věci, jde o loupež podle § 232 tr. zák. bez ohledu na to, zda pachatel napadenému věc odejme, či zda ji vydá pachateli napadený pod vlivem pohrůžky.
Jestliže však pachatel v úmyslu zmocnit se cizí věci neužije vůči napadenému násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž jen pohrůžky, podle které má být násilí vykonáno v časovém odstupu, jde o trestný čin vydírání podle § 233 tr. zák. a nikoliv o loupež.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 4. dubna 1957,1 Tz 40/57.)
Lidový soud trestní v Ostravě rozsudkem ze 24. července 1956 uznal mladistvého vinným mimo jiné trestným činem vydírám podle § 233 odst. 1, odst. 2, písm. a) tr. zák. proto, že mladistvý přinutil ranami pěstí do hlavy a pohrůžkou vraždy zdůrazněnou napřaženým nožem, napadeného P. aby mu dal peníze.
Krajský soud v Ostravě k odvolání mladistvého a jeho otce zrušil rozsudek lidového soudu ve výroku o trestu a uložil mladistvému mírnější trest.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil rozsudek lidového i krajského soudu mimo jiné též ve výroku o vině trestným činem vydírání a nařídil lidovému soudu, aby v rozsahu zrušení věc znovu projednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Generální prokurátor ve stížnosti pro porušení zákona (mimo jiné) vytýká, že lidový soud porušil zákon v ustanovení.§ 233 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., když uznal mladistvého vinným trestným činem vydírání podle § 233 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Ačkoliv zjistil, že mladistvý vynutil na napadeném P peníze pod pohrůžkou, že ho bodne nožem, tedy pod pohrůžkou bezprostředního násilí, měl nesprávně za to, že chtěl-li mladistvý dosáhnout toho, aby mu P vydal peníze „dobrovolně“, aniž se jich chtěl sám zmocnit, nejsou splněny všechny zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 232 odst. 1 tr. zák.
Nutno přisvědčit stížnosti pro porušení zákona, pokud napadá rozsudek soudu první stolice ve výroku o vině mladistvého trestným činem vydírání podle § 233 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. Podle odůvodnění rozsudku lidového soudu mladistvý napadl P, pronásledoval ho a když Ijej dostihl, napřaženým nožém mu vyhrožoval probodnutím, žádaje na něm peníze. Napadený P pod touto pohrůžkou mu ze strachu peníze dal. Tento skutkový závěr se opírá o náležitá zjištění rozhodných skutečností a nelze mu nic vytknout. Právní závěr však, že tento skutek je trestným činem vydírání podle § 233 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., a nikoliv trestným činem loupeže podle § 232 odst. 1 tr. zák., jak bylo žalováno, je v