Input:

č. 44/1958 Sb. rozh. obč., Garance

č. 44/1958 Sb. rozh. obč.
Kdy je manžel povinen hradit náklady léčebného za druhého manžela, který nemá nárok na bezplatné léčení.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. prosince 1957, Cz 636/57.)
Rozsudkem lidového soudu civilního v Praze z 28. ledna 1953 bylo rozvedeno manželství žalovaného bez viny účastníků. Manželka je po řadu let ve Státní psychiatrické léčebně v D. Státní léčebna domáhala se na žalovaném zaplacení nákladů za ošetřování manželky od 22. března 1951 do 31. srpna 1956 v úhrnné částce 33.830 Kčs s přísl. s odůvodněním, že ošetřovanka nemá nárok na bezplatné léčení z titulu národního pojištění a že proto náklady vynaložila léčebna za žalovaného manžela.
Lidový soud civilní v Praze vyhověl žalobě do výše 12.138 Kčs s přísl. s odůvodněním, že tuto částku je žalovaný povinen uhradit jako léčebné výlohy do 5. března 1953, t. j. za dobu trvání manželství žalovaného. Ve zbytku žalobu zamítl, protože po zrušení manželství rozvodem je třeba, aby předcházelo řízení o úhradu osobních potřeb oprávněného manžela podle § 34 zák. o pr. rod. a pokud tento nárok nebyl soudem určen, nelze žalobě vyhovět.
Krajský soud v Praze nevyhověl odvoláni žalobce proti zamítavé části rozsudku lidového soudu a jeho rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že uvedeným rozsudkem krajského soudu v Praze a stejně tak i rozsudkem lidového soudu civilního v Praze byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Žalobní nárok se opírá o § 365 obč. zák., podle něhož je oprávněn domáhati se náhrady ten, kdo učiní náklad za někoho, kdo jej měl po právu učinit sám. Žalobce dovozuje svůj nárok na náhradu léčebného z toho, že žalovaný byl především povinen poskytovat! své manželce, která není s to uhrazovat své osobní potřeby z vlastních zdrojů, takový příspěvek, jaký odpovídá ustanovení § 19 zák. o právu rod. za dobu, pokud manželství trvá, kdežto po zániku manželství rozvodem je podle žaloby odůvodněna povinnost žalovaného vůči býv. manželce ustanovením § 34 zák. o právu rodinném.
Při rozhodování šlo pak zejména o to, má-li řízení podle § 365 obč. zák. předcházet zvláštní řízení o určení povinnosti k úhradě osobních potřeb žalovaného manžela vůči druhému manželu podle §§ 15 a 19 zák. o pr. rod., resp. vůči býv. manželu, rozvedenému bez viny účastníků, podle § 34 zák. o pr. rod., na jehož výsledku by pak záviselo rozhodnutí o povinnosti uhradit léčebné jako náklad učiněný za povinného manžela.
Prvý soud přiznal žalobci náhradu vynaložených nákladů léčeni manželky žalovaného pouze za dobu trvání manželství, vycházeje z toho, že za trvání manželství nemusí předcházet takové řízení, na jehož výsledku by záviselo rozhodnutí o nároku žalobce. Tento názor je správný, ovšem i v této části rozsudku soud porušil zákon, neboť rozhodoval na neúplném skutkovém základě a dopustil se tak vady, jež mohla mít za