č. 42/1954 Sb. rozh. obč., Garance

Nositel pojištění zamítl žádost navrhovatele o přiznání úrazového odškodnění.

Okresní soud civilní v Brně přiznal navrhovateli 25% úrazový důchod, když byl z posudku znalce lékaře zjistil, že pracovní způsobilost navrhovatele byla následkem úrazu snížena o 25%.

Krajský soud v Brně změnil k odvolání nositele pojištění rozsudek soudu prvé stolice tak, že odpůrce je povinen vyplatit navrhovateli jednorázové úrazové odškodné podle ztráty výdělečné schopnosti počítané za prvý rok ve výši 15%, za další dva roky ve výši po 10% ztráty výdělečné schopnosti. Toto své rozhodnutí opřel soud o nový znalecký posudek, podle něhož byla invalidita navrhovatele 15% od 16.12.1951 do 15.12.1952, pak od 16.12. 1952 je trvalá invalidita 10%.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou nejvyššího soudu, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon.

Nárok na jednorázové úrazové odškodné náleží poiištěnci, byla-li mu pracovním úrazem způsobena ztráta aspoň 10%, avšak méně než 20% výdělečné schopnosti (§ 80 odst. 1 zák. o nár. poj.) a vzniká dnem, kdy ztráta takového stupně nabude trvalé povahy, nejpozději však uplynutím jednoho roku od skončení ošetřování v nemoci (§ 81 odst. 2). Z těchto ustanovení zákona o národním pojištění plyne, že nárok na jednorázové úrazové odškodné vzniká, byla-li úrazem způsobena ztráta uvedeného stupně nejpozději uplynutím jednoho roku od skončení ošetřování v nemoci. Před touto dobou vznikne nárok na tuto dávku jen tenkrát, nabude-li ztráta již tehdy trvalé povahy, t. j. okamžikem, kdy podle poznatků lékařské vědy možno ještě před uplynutím jednoroční lhůty důvodně předpokládat, že zákonem požadovaný stupeň ztráty výdělečné schopnosti potrvá déle než jeden rok od skončení ošetřování v nemoci.

Krajský soud dochází v napadeném rozhodnutí k závěru, že ztráta výdělečné schopnosti navrhovatele nabyla trvalé povahy dnem 15. prosince 1951. Pro tento závěr neměl však odvolací soud v dosavadních výsledcích řízení, zejména pak ani v posudku znalce spolehlivý podklad. Znalecký posudek totiž nemluví výslovně o tom, že by již dnem 15. 11. 1951 nabyla ztráta výdělečné schopnosti navrhovatele trvalé povahy; pokud mluví o trvalosti, děje se tak v souvislosti se zjištěním 10% invalidity, to však až od 16. 12. 1952. Otázka, kdy ztráta výdělečné schopnosti je trvalé povahy, je otázkou stěžejní důležitosti pro rozhodnutí věci, k jejímuž správnému zodpovědění je zapotřebí odborných znalostí lékařských. V tomto směru však na tuto rozhodnou okolnost nedává znalecký posudek zcela spolehlivou a bezpečnou odpověď. Pokud by pak i otázka doby skončení léčení se jevila rozhodnou, nebylo by možné spokojit se velmi stručným vyjádřením znalce. Jestliže na takto neúplném podkladě dospěl krajský soud k závěru, že uplatněný nárok napadl navrhovateli dnem 16. 12. 1951 a na podkladě tohoto závěru o nároku rozhodl, porušil svým rozhodnutím zákon v ustanovení § 1 odst. 2, § 59, §…