Input:

č. 41/2020 Sb. rozh., Mzda (a jiné obdobné příjmy), Srážky ze mzdy, Okamžité zrušení pracovního poměru Garance

č. 41/2020 Sb. rozh.
Mzda (a jiné obdobné příjmy), Srážky ze mzdy, Okamžité zrušení pracovního poměru
§ 144a odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., § 147 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., § 1982 o. z., § 2045 o. z.
Jednostranné započtení pohledávky zaměstnavatele na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu není přípustné, i kdyby byly dodrženy zákonné limity vyplývající z ustanovení § 278 a § 279 odst. 1 o. s. ř. Zaměstnavatel je oprávněn započíst svou pohledávku na náhradu škody proti pohledávce zaměstnance na mzdu, plat, odměnu z dohody a náhradu mzdy nebo platu a provést srážku (srážky) ze mzdy za účelem uspokojení svého nároku na náhradu škody jen na základě dohody o srážkách ze mzdy uzavřené se zaměstnancem.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 238/2019, ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.238.2019.1)
Nejvyšší soud zamítl dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 10 Co 58/2018.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Dopisem ze dne 16. 6. 2016, který žalobkyně převzala dne 17. 6. 2016, žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle § 56 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že mu „do dnešního dne nebyla zaplacena část mzdy za měsíc duben 2016, a sice částka 6 768 Kč“, a že „zápočet pohledávky na náhradu škody neuznává a považuje ho, jak žalobkyni již dříve sdělil, za neoprávněný a neplatný“.
2. Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2013 u ní žalovaný pracoval jako servisní technik s měsíční mzdou ve výši 18 500 Kč a že žalobkyně „dopisem ze dne 27. 5. 2016 proti pohledávce žalovaného na mzdu za měsíc duben 2016 ve výši 18 110 Kč započetla část její pohledávky vůči žalovanému ze způsobené škody ve výši 6 768 Kč, kterou jí žalovaný způsobil při plnění pracovních úkolů v celkové výši 16 627 Kč, když nesprávně uchytil tiskovou hlavu na zařízení zákazníka při provádění servisního úkonu dne 7. 1. 2015“. Žalovanému tak byla vyplacena mzda za měsíc duben 2016 pouze v takové výši, na kterou mu „s ohledem na provedený zápočet vzniklo právo“.
3. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 10. 2017, č. j. 9 C 204/2016--53, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12 040 Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného. Soud prvního stupně zdůraznil, že „zákoník práce nevylučuje započtení pohledávek vůči nároku na mzdu, pouze tento limituje“, a že „započtení pohledávky zaměstnavatele na mzdu zaměstnance je možné při splnění zákonných předpokladů daných zákoníkem práce a subsidiárně občanským zákoníkem“. Vzhledem k tomu, že „v době započtení pohledávky ani v době rozhodování soudu nebylo postaveno najisto, že právě žalovaný je dlužníkem, tedy že právě žalovaný způsobil škodu, a současně nebylo ani zjištěno, zda a jaká výše škody žalobkyni vznikla a o příčinné souvislosti v dané situaci se lze pouze dohadovat“, přičemž „žalovaný svoji