č. 4/1966 Sb. rozh., Garance
č. 4/1966 Sb. rozh.
V řízení o zrušení spoluvlastnictví a o vypořádání mezi spoluvlastníky není soud vázán návrhem na způsob vypořádání a může svým rozhodnutím rozdělit věc přesto, že se navrhovatel domáhal přikázání svého spoluvlastnického podílu ostatním spoluvlastníkům.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 1965, 5 C 22/65.)
Navrhovatel M. S. podal u okresního soudu v Berouně návrh na zrušení jeho spoluvlastnictví (jednou ideální polovinou) k pozemku parc. č. 1698/2, zapsanému ve vl. č. 1228 poz. knihy pro kat. území H., jehož celková výměra činí cca 1600 m2, s tím, aby jeho podíl byl přikázán odpůrcům J. a R. S. jako dalším spoluvlastníkům, a to proti zaplacení úhrady tohoto podílu částkou 796,40 Kčs.
Okresní soud v Berouně návrhu v celém rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je vázán právním názorem soudu druhého stupně uvedeným v usnesení krajského soudu v Praze v téže věci, a to v tom smyslu, že navrhované zrušení spoluvlastnictví a přikázání podílu navrhovatele na náhradu ostatním spoluvlastníkům není v rozporu s ustanovením § 142 o. z.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že okresní soud v Berouně svým rozhodnutím porušil zákon, a toto zrušil.
Z odůvodnění:
Soud prvního stupně neučinil především správné závěry z usnesení krajského soudu v Praze. V tomto rozhodnutí neřešil totiž odvolací soud otázku opodstatněnosti návrhu v této věci, jak se soud prvního stupně domnívá, nýbrž zaujal právní názor jen k té otázce, že nelze zamítnout návrh na zrušení spoluvlastnictví a provést vypořádání, jestliže se toho jeden ze spoluvlastníků domáhá, nedošlo-li mezi spoluvlastníky k dohodě; a to tím spíše, jestliže navrhovatel uvádí v návrhu jeden ze způsobů zrušení spoluvlastnictví, který zákonná úprava předpokládá. Zároveň však odvolací soud výslovně vytkl soudu prvního stupně, že pro rozhodnutí projednávané věci a pro vyřešení otázky, jakým způsobem v daném případě provést zrušení spoluvlastnictví, neobjasnil náležitě skutkový stav a uložil mu řízení doplnit.
Měl tedy soud prvního stupně provést v dalším řízení potřebné důkazy, a to případně i takové důkazy, které účastníci neoznačili nebo nenavrhli (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Tak by byla odstraněna neúplnost a kusost řízení, vytýkaná odvolacím soudem, a vytvořeny předpoklady k objasnění závěru, zda je na místě, aby spoluvlastnický podíl navrhovatele byl přikázán odpůrcům za přiměřenou náhradu s přihlédnutím k tomu, zda pozemek, o jehož spoluvlastnictví šlo, bude účelně využit v souladu se zájmy společnosti (§ 142 o. z.).
K tomu účelu bylo třeba především zjistit ze spisů býv. ONV v H, uvedených v návrhu, výměru předmětného pozemku, jakož i jeho druh a určení, zejména v tom smyslu, zda jde o pozemek stavební a pro jaký druh zástavby je určen. Pokud z obsahu těchto spisů bude zjištěno, že jde o pozemek, který se stal stavebním s určením pro výstavbu dvou rodinných domků, přičemž u jednoho ze spoluvlastníků odpadly důvody a předpoklady ke stavbě domku, pak je třeba pečlivě uvážit, zda by přikázání spoluvlastnického podílu pozemku dalšímu ze spoluvlastníků nesměřovalo k nežádoucímu zmaření určení tohoto pozemku. Soud se měl také…
