Input:

č. 39/1964 Sb. rozh. tr., Garance

č. 39/1964 Sb. rozh. tr.
Ve věcech, ve kterých došlo k pravomocnému rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného do 1. ledna 1962, se ustanovení trestního zákona č. 140/1961 Sb. o podmíněném propuštění užijí jen z hlediska, zda se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčil nebo zda se zbytek trestu vykoná. Proto ustanovení § 298 tr. zák. nelze chápat tak, že v případech podmíněného propuštění osob, ke kterému pravomocně došlo před 1. lednem 1962 a k tomuto datu zbytek zkušební doby přesahoval 7 let, se tato zkušební doba zkracuje na maximální hranici stanovenou v § 63 odst. 1 tr. zák.
Jestliže soud v takovýchto případech, nebo případech, kdy k podmíněnému propuštění ve věcech pravomocně skončených před 1. lednem 1962 došlo až po tomto datu, rozhoduje o opětovném podmíněném propuštění, ustanovení § 64 odst. 4 tr. zák. se užije jen z hlediska, že opětovné podmíněné propuštění je možné po výkonu poloviny zbytku trestu; k té části znění, že k opětovnému podmíněnému propuštění v případech uvedených v § 62 tr. zák. může dojít až po výkonu dvou třetin zbytku trestu, přihlédnout nelze.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. května 1964 - 3 To 11/64)
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 4. 1964, sp. zn. Spp 761/56 bylo vysloveno, že podmíněně propuštěný na zkušební dobu 10 let se ve zkušební době osvědčil.
Usnesením Nejvyššího soudu ke stížnosti krajského prokurátora bylo usnesení zrušeno a bylo vysloveno, že návrh krajského prokurátora, aby bylo rozhodnuto již během zkušební doby, že podmíněně propuštěný zbytek trestu vykoná, se zamítá.
Z odůvodnění:
Odsouzený M, který byl rozsudkem bývalého mimořádného lidového soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 1947, sp. zn. Ls 16/47 odsouzen za trestné činy podle § 3 odst. 1, § 7 odst. 1 retr. dekretu k trestu smrti, postupně zmírněnému na 20 roků odnětí svobody, byl podmíněně propuštěn uvedeným usnesením komise pro podmíněné propuštění z trestu v době, kdy z trestu odpykal 11 roků a 6 dnů. Zkušební doba byla stanovena na 10 let, takže končí 24. 7. 1966.
Krajský prokurátor v Plzni navrhl podáním ze dne 10. ledna 1963, jakož i dalším podáním ze dne 1. října 1963, aby bylo vzhledem k špatnému chování podmíněně propuštěného ve zkušební době vysloveno, že se zbytek trestu vykoná.
Krajský soud pak usnesením ze dne 6,. dubna 1964 č. j. Spp 716/56 - 85 vyslovil, že se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčil
Proti tomuto usnesení podal včas krajský prokurátor v Plzni stížnost, ve které dovozuje, že vzhledem k závadám v chování podm. propuštěného byly dány podmínky k nařízení výkonu zbytku trestu, zejména proto, že je značně náchylný k požívání alkoholických nápojů, byly s ním bezvýsledně v tomto směru prováděny četné pohovory a že se pod vlivem alkoholu dopustil i nepřístojného chování, za které byl soudně stíhán, i když pak byl pro nedostatek jednoho znaku skutkové podstaty zproštěn, při čemž byl dále stíhán i pro jiné poklesky.
Krajský soud ve svém rozhodnutí vycházel především z mylného předpokladu, že zkušební doba podmíněného propuštění, stanovená v roce 1956 na 10 roků, byla snížena ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 a § 298 tr. zák. na 7 roků, takže končila 24. 7. 1963.
Ustanovení § 298 tr. zák., podle