Input:

č. 39/1955 Sb. rozh. tr., Garance

č. 39/1955 Sb. rozh. tr.
Podle § 227 odst. 1 tr. zák. nestačí poskytnutí jakékoli pomoci osobě, která je v nebezpečí smrti, nýbrž pomoc musí být „potřebná“, t. j. dostačující k tomu, aby hrozící nebezpečí smrti bylo odvráceno nebo sníženo. Nastala-li smrt ohrožené osoby, protože jí pachatel takovou pomoc neposkytl, ač k tomu byl podle okolností a svých poměrů zvlášť povinen, nejde o trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 227 tr. zák., nýbrž o ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 222 tr. zák.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 4. února 1955, 1 Tz 5/55.)
Obviněný je převozníkem na Vltavě. Ve vzdálenosti asi 100 m od převozu v době, kdy stál obviněný na převozu u svých převoznických lodí, hrál si osmiletý chlapec na přístavu parníků s dalšími dětmi na honěnou. Při tom sklouzl a spadl do řeky. Neuměl plavat, zápasil však s vodou a držel se nad ní jistou chvíli. Sám třikrát volal o pomoc. Obviněný byl hned vyrozuměn děvčetem, které si hrálo mezi dětmi a které přiběhlo k přívozu, že se chlapec topí. Obviněný sedl do svého převoznického prámu a jel k místu, kde hoch dosud zápasil s vodou. Nežli však dojel k chlapci, týž se ve vzdálenosti asi 15 m před přídí lodi obviněného potopil. Obviněný dojel na místo, kde se hoch potopil, a zde hákem na tyči asi 4 m dlouhé několikrát ve vodě zalovil. Když však zjistil, že mu hák nedosáhne na dno řeky, vrátil se k převozu a jal se převážet lidi, aniž se dále staral o osud dítěte. Zejména nikoho nepřivolal na pomoc a nikoho na nehodu neupozornil, ačkoli čekalo u přívozu více lidí. Chlapec tak zahynul.
Lidový soud trestní v Praze zprostil obviněného žaloby pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 227 odst. 1, 2 tr. zák. Svoje rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, že za daných okolností učinil vše, co bylo v jeho silách, aby chlapce zachránil, že v nejkratším čase na své lodi dojel do blízkosti místa, kde se hoch naposled ponořil než zůstal pod vodou, že půl hodiny chlapce hledal bidlem a teprve potom zanechal dalších marných pokusů. Lidový soud dále dovodil, že skutečnost, že obviněný při hledání použil krátkého, nedostatečného bidla, nemůže mu být kladena za vinu již proto, že nejde o projev úmyslného jednání a nemůže proto založit skutkovou podstatu zažalovaného trestného činu, který podle zákonného znění je činem toliko úmyslným. Na obviněném, starším člověku, trpícím vážnou chorobou, nebylo možno rozumně žádat, aby sám pro chlapce skočil do vody, ježto by to bylo spojeno s nebezpečím pro něho samotného. Tento rozsudek se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil rozsudek lidového soudu a tomuto soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Z odůvodnění:
Ve své stížnosti pro porušení zákona namítá generální prokurátor v podstatě, že lidový soud nezjistil a nezhodnotil všechny okolnosti týkající se projednávaného případu, ač jen tak si mohl učinit správnou představu, zda jednání obviněného splňuje zákonné znaky trestného činu, pro který byl stíhán, a že tak porušil zákon v ustanovení § 2 odst. 3 tr. ř. Generální prokurátor navrhl ve lhůtě uvedené v § 218 odst. 2 tr. ř. postup podle tohoto ustanovení.
Stížnost pro