č. 37/1964 Sb. rozh., Garance

Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl žalobě, kterou se žalobci domáhali přesčasového příplatku a příplatku za práci v neděli v roce 1959. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že sice k nařízení přesčasové práce nedal předchozí souhlas ZV ROH, takže na základe právně neúčinného opatření žalovaného nemohl žalobcům vzniknout nárok na zaplacení mzdy a tedy i přesčasového příplatku, protože však bylo plněno, ačkoliv zde nebyl platný právní důvod, je žalovaný podnik jako bezdůvodně obohacený povinen nahradit žalobcům cenu jejich práce, a to ve výši mzdy, jaká by jim náležela, kdyby k práci přesčas souhlas ZV ROH dal.

Proti rozsudku podal odvolání žalovaný podnik a navrhoval, aby byl změně tak, že se žaloba zamítá. Poukazoval na to, že argumenty, kterými soud prvního stupně podepřel své rozhodnutí, jsou nepřípadné a nesprávné a vytýkal mu hlavně, že přešel skutečnost, že přesčasová práce žalobcům nařízena podnikem nebyla, takže ani podle výnosu ministerstva stavebnictví z 1. 6. 1956 jako taková nemůže být odměněna.

Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Je správný závěr napadeného rozsudku, že bez předchozího souhlasu závodního výboru ROH podle čl. 6 písm. b) usnesení IV. všeodborového sjezdu (zák. č. 37/1959 Sb.) nemohlo dojít k právně účinnému nařízení práce přesčas a že tedy nárok žalobců na přesčasový příplatek se nemůže přímo opírat o příslušné mzdové předpisy, a že jeho základ nemůže být v pracovní smlouvě. Tento závěr se opírá o zjištění, že takový předchozí souhlas odborové organizace nebyl žalovaným podnikem vyžadován, ani touto organizací udělen.

Je také správné, že soud prvního stupně vychází ze skutečností, že práce přesčas, jejíhož náležitého odměnění se žalobci domáhají, byla jim nařízena. Výslovně to potvrdil tehdejší vedoucí provozu, který slyšen jako svědek uvedl, že mnohdy musel zaměstnance žádat, aby pracovali přesčas, aby byl splněn vládní úkol, i další svědek, tehdejší předseda ZV ROH, který rovněž potvrdil, že on sám spolu s dalšími hospodářskými pracovníky závodu žalobce o přesčasy žádali. Pokud mistr, nadřízený obou žalobců, tvrdil, že přesčasovou práci žalobcům nenařizoval, musel i on přiznat, že přesčasů bylo proto tolik, že byl vysoký plán, že pravidelně jej se žalobci každý měsíc probíral, přičemž bylo jasno, že v normální pracovní době se nesplní a že přesčasy kontroloval a potvrzoval. I když tedy odpovědní pracovníci žalovaného účastníka přesčasovou práci žalobcům přímo…