Input:

č. 37/1955 Sb. rozh. obč., Garance

č. 37/1955 Sb. rozh. obč.
Zajištění dědictví podle § 555 obč. zák. může se týkat i předmětů, které jsou v držbě jiných osob než dědiců.
Předmětem takového zajištění může být i věc, jejíž vlastnictví je pochybné nebo sporné.
Při spornosti vlastnictví k předmětu zajištění nelze postupovat podle § 331 o. s. ř.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze ze 7. prosince 1954, 19 Co 597/54.)
Státní notářství v Praze provedlo podle § 555 obč. zák. resp. podle § 318 o. s. ř. zajištění osobního automobilu, který je toho času v držbě osoby, která není ani dědicem ani jiným účastníkem řízení o projednání dědictví po zůstaviteli, o němž se však zůstavitel zmínil v posledním pořízení. Státní notářství vycházelo z toho, že automobil byl v době smrti zůstaví tele jeho vlastnictvím a že vlastnictví k autu bylo po smrti zústavitele neoprávněně převedeno na příbuzného zústavitele, který je pak převedl dále na stěžovatele. Státní notářství zvolilo takovou formu zajištění, že vyzvalo stěžovatele, aby zaslal do úschovy státního notářství typové osvědčení a jízdní průkaz tohoto vozidla, po případě jeho technický průkaz a osvědčení o technickém průkazu. Státní notářství učinilo toto opatření na návrh státu a nezletilého dědice, jejichž zájmy by byly bez provedení tohoto zajištění ohroženy.
Krajský soud vyhověl částečně stížnosti držitele auta a změnil usnesení soudu jjrvé stolice tak, že se nařizuje zajištění osobního automobilu, které má v držení stěžovatel, tím způsobem, že se držiteli vozu zakazuje po dobu jednoho roku s vozem právně nakládat, zejména ho zcizit nebo zatížit.
Z odůvodnění:
Je správné tvrzení stížnosti, že třetí osoba, v jejíž držbě je předmět, který patří do dědictví, není ještě z toho důvodu účastníkem řízení o projednání dědictví. To však nebrání tomu, aby takové osobě nemohlo státní notářství uložit nějakou povinnost. Uložilo-li státní notářství třetí osobě, která dosud účastníkem řízení nebyla, určitou povinnost, stává se adresát této povinnosti – aspoň pro úsek řízení, který se ho týká – jeho účastníkem a je proto oprávněn ke stížnosti. Stává se totiž osobou, která je dotčena ve svých právech (§ 5 o. s. ř., § 22 zák. č. 116/1951 Sb., o státním notářství).
Není správné tvrzení stěžovatele, že státní notářství mělo zkoumat otázku držby předmětu, jehož se zajištění týká a že mohlo provést zajištění předmětu jen pokud takový předmět je v držbě dědiců. Stejně nesprávné je i tvrzení, že státní notářství mělo dále zkoumat otázku vlastnictví zůstavitele k předmětu zajištění a shledalo-li, že otázka vlastnictví je sporná, že mělo dědice odkázat podle § 331 o. s. ř., aby svá práva proti držiteli uplatnili žalobou.
Do dědictví patří všechny věci, které zůstaviteli patřily v době jeho úmrtí, ať už byly v držbě zůstavitele nebo někoho třetího (arg. § 325 odst. 1 o. s. ř.). Už z toho plyne neudržitelnost argumentace, že se zajištění může týkat jen předmětů, jež jsou v držbě dědiců. Stačilo by, aby dědic kteroukoli věc, která patřila zůstaviteli a kterou má v držení, převedl na třetí osobu a tím by mohl zmařit zajištění dědictví podle § 555 obč. zák. resp. § 318 o. s. ř. Z toho plyne, že zajištění dědictví, nemá-li být jeho význam omezen na minimum, může se týkat i