č. 21/1955 Sb. rozh. obč., Garance

Československý stát – ČSD – domáhal se na žalovaném žalobou vyklizení bytu, který žalovaný obýval v nádražní budově. Byt byl zpravidla určen pro ubytování zaměstnance ČSD, žalovaný však, jemuž byt byl pronajat, nikdy takovým zaměstnancem nebyl. V řízení šlo o to, zda jde o chráněný nájem podle druhého dílu deváté hlavy druhé části občanského soudního řádu či nikoliv.

Lidový soud v Táboře žalobu zamítl. Soud dospěl k závěru, že šlo o chráněný nájem a že ujednání mezi účastníky, že se žalovaný zavazuje byt vyklidit do měsíce po tom, kdy k tomu bude pronajimatelem vyzván a že souhlasí s tím, že se na nájemní poměr mezi účastníky nevztahují ustanovení zákona o ochraně nájemníků, je ujednáním, které se příčí výslovnému ustanovení § 383 o. s. ř. a je tedy podle § 36 odst. 1 obč. zák. neplatné.

V odvolání proti tomuto rozsudku žalobce vytýkal, že prvý soud se nevypořádal s námitkou, že jde o nájem nechráněný, protože se na objekt, v němž se byt nachází, nevztahují předpisy zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty [§ 33 odst. 1 č. 1 písm. a) cit. zákona], pokud jde o přikazovací právo místních národních výborů, a že nepřihlížel k tomu, že žalobce přípisy ze 17. září 1952 a 4. dubna 1953 prohlásil smlouvu podle § 10 odst. 1 a 2 zák. č. 138/1948 Sb. za zrušenou, takže žalovaný obývá nadále byt bez právního důvodu a možno proto žalovat hned na vyklizení.

Krajský soud rozsudek soudu prvé stolice potvrdil.

Již prvý soud poukázal správně na zásadu všeobecnosti ochrany nájemců patrnou z ustanovení §§ 382 a násl. o. s. ř. Právě v této všeobecnosti ochrany je zdůrazněna péče strany a vlády o jednu z nejnaléhavějších potřeb pracujícího člověka, totiž o potřebu bydlení. Proto, na rozdíl od dřívějších zákonů o ochraně nájemníků, nevylučuje zákon určité objekty ze zákonné ochrany, vycházeje, jak zdůrazňuje důvodová zpráva, z úvahy, že i obecný zájem lze chránit vhodněji jiným způsobem, a chrání nejen nájmy bytů a jejich částí, ale i nájmy jiných místností na př. garáží, sklepů, půd a pod. Ze zásady všeobecnosti ochrany činí zákon v § 382 o. s. ř. výjimky jen v případech, kde jde zpravidla jen o ubytování přechodného rázu a kde by zavedení ochrany znamenalo zároveň přímé ohrožení účelu, jemuž provoz těchto podniků slouží. O takovou výjimku však v daném případě nejde. Nemá proto odvolatelův názor, že ustanovení §§ 382 a násl. o. s. ř. se nevztahují na byty v objektech, na něž se podle § 53 zák. č. 138/1948 Sb. některá ustanovení tohoto zákona nevztahují, nejen opory v zákoně, ale je s ním v přímém rozporu.

Žalovaný tím, že proti písemné výpovědi ze dne 17. září 1952 nepodal včas námitky, nemohl pozbýt zákonné ochrany a ustanovení §§ 371 a násl. o. s. ř., jichž se odvolatel dovolává, nelze v tomto případě užít.

Odvolací soud se také plně ztotožňuje s právním závěrem prvého soudu, že tím, že mezi účastníky bylo ujednáno, že…