Input:

č. 18/1961 Sb. rozh. tr., Garance

č. 18/1961 Sb. rozh. tr.
Upuštění od uložení dodatkového trestu je podmíněno novým zhodnocením všech okolností pro výměru tretu rozhodným podle §§ 17, 19 tr. z.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. září 1960 - 1 Tz 40/60).
Obžalovaný syn bývalého majitele zlatnického závodu od r. 1950 do roku 1959 shromažďoval šperky, mince a drahé kameny za účelem jejich dalšího rozprodeje a část předmětů v uvedené době skutečně dalším osobám prodal.
Lidový soud pro Prahu 5 uznal obžalovaného vinným trestným činem spekulace podle § 134a odst. 1 tr. z., nevyměřil však obžalovanému dodatkový trest k rozsudku krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 1959, jímž byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, podle § 245 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a pro trestný čin příživnictví podle § 188a tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Městský soud v Praze zamítl odvolání obvodního prokurátora jež brojilo proti tomu, že obžalovanému nebyl uložen dodatkový trest.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil usnesení městského soudu a k odvolání obvodního prokurátora zrušil i rozsudek lidového soudu pro Prahu 5 ve výroku, jímž podle § 22 odst. 2 tr. zák. obžalovanému nebyl uložen dodatkový trest odnětí svobody a uložil obžalovanému podle § 245 odst. 3 tr. zák. za použití § 22 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků uloženého rozsudkem krajského soudu v Praze z 19. 10. 1989 dodatkový trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku.
Z odůvodnění:
Generální prokurátor ve stížnosti pro porušení zákona v podstatě namítá, že městský soud porušil zákon v ustanoveních §§ 17 a 19 tr. zák. a § 2 odst. 7, 8 tr. ř., když se ztotožnil se stanoviskem lidového soudu, že uložení dodatkového trestu není potřebné vzhledem k tomu, že obžalovaný učinil obsáhlé doznání, v němž bez jakéhokoliv nátlaku popsal trestnou činnost a že uložený mu trest odnětí svobody na šest let rozsudkem krajského soudu je zcela dostačující k převýchově pachatele a dále uvádí, že městský soud při rozhodování o trestu měl přihlédnout k osobě pachatele, pocházejícího z řad buržoazie, který byl odsouzen pro předcházející velmi závažnou trestnou činnost poměrně mírným trestem, takže neuložení dodatkového trestu vzhledem k značnému stupni nebezpečnosti spáchaných trestných činů není na místě. Navrhl proto nápravu vadného rozhodnutí.
Nejvyšší soud podle § 293 tr. ř. přezkoumal ke stížnosti pro porušení zákona napadené usnesení městského soudu, jakož i řízení mu předcházející a dospěl k názoru, že byl porušen zákon.
Jak vyplývá z odůvodnění usnesení městského soudu, ztotožnil se tento soud se