Input:

č. 18/1960 Sb. rozh., Garance

č. 18/1960 Sb. rozh.
Podle zvláštní úpravy zhodnocení různých druhů důchodového zabezpečení (§ 3 odst. 2 vyhl. č. 77/1957 Ú. l.) doba dosavadního důchodového pojištění může být přiznána jako doba zaměstnání III. pracovní kategorie (při zaplacení pojistného za celou dobu trvání tohoto pojištění) jen v případě, že po přestupu ze zaměstnaneckého pracovního poměru byla osoba samostatně hospodařící zaměstnána po dobu potřebnou pro nárok na invalidní důchod.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 1. července 1959, Cz 156/59.)
Lidový soud civilní v Praze nevyhověl opravnému prostředku navrhovatele do rozhodnutí SÚSZ. Podle odůvodnění rozhodnutí navrhovatel vstoupil do pojištění dnem 1. listopadu 1921 a vykazuje zaměstnanecké pojištění do 31. května 1931, dále je dobrovolně pojištěn a od 1. října 1948 je účasten pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná až do 31. prosince 1952; od 7. června 1953 jde pak u navrhovatele o zaměstnanecké pojištění. Nárok navrhovatelův na přiznání starobního důchodu od 1. ledna 1957 není odůvodněn, i když navrhovatel dovršil 24. prosince 1952 60. rok. Nutno tu posuzovat věc zejména podle § 3 odst. 2 vyhl. č. 77/1957 Ú. l. Navrhovatel nesplňuje podmínku předepsané doby v zaměstnaneckém poměru, takže je posuzovat jeho nárok na starobní důchod podle předpisů o důchodovém pojištění osob samostatně hospodařících. Navrhovatel dovršil 65. rok až 24. prosince 1957, kdy mu byl již přiznán invalidní důchod.
Krajský soud v Praze změnil rozhodnutí soudu prvé stolice tak, že zjistil navrhovatelův nárok na třetinu starobního důchodu za dobu od 1. ledna 1957 do 21. září 1957 podle § 9 odst. 1 zák. č. 55/1956 Sb. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ustanovení § 3 odst. 3 nutno vykládat v souvislosti s ostatními předpisy citované vyhlášky, zejména i s ustanovením § 1 odst. 1 písm. a), při čemž výklad, že při splnění podmínek § 3 odst. 3 cit. vyhlášky nutno dosavadní pojištění hodnotit podle odst. 1, je podporován i ustanovením § 13 cit. vyhlášky, takže nárok navrhovatele nutno posuzovat se zřetelem na ustanovení § 9 odst. 1 zák. o soc. zabezpečení. Navrhovatel tu splňuje jak podmínku věkové hranice, tak i minimální dobu v zaměstnání. Starobní důchod mu proto náleží.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozhodnutím krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Krajský soud se sice správně dovolává zvláštní úpravy zhodnocení různých druhů důchodového zabezpečení, jak byla provedena vyhláškou č. 77/1957 Ú. l. (§ 3), avšak toto ustanovení si správně nevyložil.
V § 3 je vyslovena všeobecná zásada, že doba důchodového pojištění odvozovaná ze samostatné výdělečné činnosti se při přestoupení do zaměstnaneckého důchodového zabezpečení považuje jako doba zaměstnání ve III. pracovní kategorii. Takového všeobecného ustanovení bylo zapotřebí proto, že zaměstnanci jsou podle zákona o sociálním zabezpečení zařazováni do tří pracovních kategorií. Bylo proto z tohoto důvodu třeba stanovit, v které z těchto tří pracovních kategorií bude započtena doba důchodového pojištění ze samostatné výdělečné činnosti v případě, že dojde k přestupu do důchodového zabezpečení zaměstnanců. Současně došlo k stanovení