Input:

č. 12/1957 Sb. rozh. obč., Garance

č. 12/1957 Sb. rozh. obč.
Bezplatné bydlení, které je poskytováno navrhovateli, který se uchází o sociální důchod, je nutno považovat za příjem z jiného pramene ve smyslu § 89 odst. 5 zák. o nár. poj., k němuž nutno vzít zřetel při posouzení otázky potřebnosti žadatele.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 18. května 1956, Cz 189/56.)
Lidový soud v Jihlavě uložil Státnímu úřadu důchodového zabezpečení, aby navrhovatelce přiznal plný sociální důchod.
Krajský soud v Jihlavě zrušil k odvolání odpůrce rozsudek lidového soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud vyslovil ve svém zrušujícím usnesení mimo jiné pro lidový soud závazný právní názor, že ta skutečnost, že navrhovatelka bydlí bezplatně v obytných místnostech hospodářství svého vnuka, neznamená omezení její potřebnosti, neboť potřebnost ve smyslu § 89 odst. 5 zák. o nár. poj. omezuje prý jen příjem zabezpečující výživu osoby žádající o sociální důchod a nikoli i naturální příjem zabezpečující jiné potřeby, jakým je právě bydlení.
Nejvyšší soud rozhodl na stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem, že usnesením krajského soudu byl ve směru právě uvedeném porušen zákon.
Odůvodnění:
V § 89 odst. 5 zák. o nár, poj. se praví, že za potřebnou se považuje osoba, která nemá příjmy zabezpečující její výživu z vlastního majetku, nebo z jiného pramene nebo právního nároku. Tomu však nelze rozumět tak, že pojem výživy tu znamená toliko stravu jakožto jednu ze základních životních potřeb, nýbrž nutno tím rozumět i všechny ostatní běžné základní potřeby člověka. To plyne zřejmě už ze smyslu a účelu instituce sociálního důchodu, jenž má zabezpečit osoby, které podle dřívějšího sociálního pojištění nebyly na podkladě své práce takto zajištěny a nemají už možnost pro stáří nebo invaliditu získat podle předpisů národního pojištění toto zajištění ze svého pojištění. Sociální důchod má těmto