Input:

Podání žaloby k odvrácení hrozící újmy Garance

12.10.2021, , Zdroj: Verlag Dashöfer

3.9.15
Podání žaloby k odvrácení hrozící újmy

Mgr. Adriana Kvítková, Mgr. Jakub Hrček

Společenství vlastníků jednotek je aktivně věcně legitimováno k podání žaloby k odvrácení hrozící újmy na společných částech domu podle § 2903 odst. 2 občanského zákoníku.

Komentář rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019

Podle ustanovení § 2903 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník”), může při vážném ohrožení osoba ohrožená požadovat, aby soud uložil vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící újmy.

V projednávané věci se Nejvyšší soud nezabýval tím, zda skutečně hrozilo nebezpečí, a zda tedy byla žaloba v tomto ohledu důvodná, ale zabýval se především možností společenství vlastníků jednotek (dále jen „SVJ”) takovýto druh žaloby podat, tedy zda je v případě SVJ naplněna aktivní věcná legitimace.

Aktivní věcná legitimace k podání žaloby

Nejvyšší soud již v minulosti konstatoval, že SVJ nevykonává správu domu pouze z pověření jednotlivých vlastníků, ale vykonává veškerá svá práva a povinnosti, jako by bylo samo vlastníkem.

Právě z tohoto důvodu tak již v minulosti Nejvyšší soud dovodil, že SVJ je oprávněno v rámci správy domu a pozemku podat právě ohledně společných částí domu a pozemku žalobu vyplývající z věcného práva (tedy např. negatorní žalobu na ochranu vlastnictví), i žalobu vyplývající ze závazkového práva (tedy např. žalobu zaplacení).

S ohledem na tyto starší závěry pak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod, pro který by SVJ nemohlo podat žalobu na odvrácení hrozící újmy podle ustanovení § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, a to s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci se jednalo o hrozící újmu, jež se týkala přímo společných částí domu (i jednotlivých jednotek).

I přes to, že se v minulosti Nejvyšší soud nevyjadřoval konkrétně k aktivní věcné legitimaci SVJ ohledně žaloby podle ustanovení § 2903 odst. 2 občanského zákoníku, lze jeho starší závěry vztáhnout na tento druh žaloby, a to s ohledem na skutečnost, že se jedná o žalobu vyplývající ze závazkového práva (konkrétně pak závazek z deliktu).

Text rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 26 Cdo 379/2019

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Společenství vlastníků budovy č.p. XY, XY,XY,XY,XY,XY,XY, XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného Mgr. Martou Pišoft Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Velehradská 88/1, proti žalované městské části Praha 3, se sídlem v Praze 3, Havlíčkovo náměstí 700/9, IČO 00063517, zastoupené JUDr. Františkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 1597/174, o odstranění havarijního stavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 459/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2018, č. j. 62 Co 171/2018-119, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. 62 Co 171/2018-119, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (Společenství vlastníků budovy č.p. XY, XY,XY,XY,XY,XY,XY, XY – dále též jen Společenství) se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit havarijní stav prostoru bývalé uhelny, nacházející se pod pozemkem parc. č. XY, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, na LV XY, pro k. ú. XY (dále jen „prostor bývalé uhelny”), a to obnovou hydroizolačních funkcí a sanací železobetonové konstrukce. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že špatný stav prostoru bývalé uhelny způsobuje degradaci zdiva a ohrožuje statiku budovy Společenství. Je toho názoru, že k nápravě současného stavu je povinna právě žalovaná, neboť prostor bývalé uhelny náleží do její správy jako součást pozemku parc. č. XY.

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18 1. 2018, č. j. 5 C 459/2015-91, žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

Po provedeném dokazování zjistil, že žalobce – Společenství zajišťuje správu domu č. p. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY v k. ú. XY, který stojí na pozemku p. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k. ú. XY, v XY. Prostor bývalé uhelny se nachází pod pozemkem p. č. XY, v k. ú. XY, který je ve vlastnictví hlavního města Prahy a ve správě žalované, bezprostředně sousedí se suterénem domu č. p. XY, ale není uveden v čl. III. odst. 2 prohlášení vlastníka ze dne 20. 1. 2011 a není ani zakreslen v příloze prohlášení, které zobrazuje půdorys jednotlivých podlaží a určuje polohu jednotek a společných částí domu. Dále zjistil, že bývalá uhelna přestala plnit původní účel mnohem dříve, než došlo k vymezení společných částí v rámci prohlášení vlastníka. K námitce žalované, že prostor bývalé uhelny je ze stavebně technického hlediska konstrukční součástí domu Společenství bez ohledu na to, že se půdorysně nachází pod pozemkem parc. č. XY v k. ú. XY, uvedl, že uhelna přestala sloužit společnému užívání ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.”), a bylo pouze na uvážení původního vlastníka – žalované, jak společné části v prohlášení vlastníků vymezí. Uzavřel, že jestliže prostor bývalé uhelny nebyl v prohlášení vlastníka uveden, zůstal součástí pozemku parc. č. XY, tedy ve správě žalované. Ta o prostor bývalé uhelny dlouhodobě nepečuje, neudržuje jej ani neopravuje, což má za následek, že nosná konstrukce zastropení je v havarijním stavu a ohrožuje budovu (společné části domu) ve správě žalobce. Proto s odkazem na § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „o. z.”), žalobě vyhověl.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 9. 2018, č. j. 62 Co 171/2018-119, výrokem I. změnil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl, a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud v poměrech posuzované věci uvedl, že nejde o negatorní žalobu podle § 1042 o. z. či o žalobu podle § 1013 o. z., ale o žalobu podle § 2903 odst. 2 o. z., když se žalobce domáhá, aby soud uložil žalované povinnost provést určitá opatření a nikoliv zdržet se určitého rušení. Dospěl však k závěru, že Společenství není v tomto řízení aktivně věcně legitimováno. Svůj závěr založil na tom, že společenství vlastníků jednotek je právnickou osobu založenou za účelem zajišťování správy domu a pozemku a je limitováno výkonem těch práv, které jsou spojeny se správou domu a pozemku v rozsahu vymezeném zákonem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 28 Cdo 555/2002 a sp. zn. 21 Cdo 4931/2016) a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 61/88 dodal, že právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží pouze spoluvlastníkům, ať už společně nebo každému z nich samostatně.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 o. s. ř. K dovolacímu přezkumu předložil především otázku výkladu § 1189 odst. 1 ve spojení s § 2903 odst. 2 o. z., tj. otázku aktivní věcné legitimace společenství vlastníků jednotek v řízení o žalobě na odstranění závadného stavu, která podle jeho názoru nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 3553/2017) poukázal i na to, že se odvolací soud od tam uvedených právních názorů odchýlil, neboť společenství vlastníků nevykonává správu domu z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem. Uvedl, že pozitivní vymezení správy domu a pozemku podle § 1189 o. z. zahrnuje vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.”. Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť otázka aktivní věcné legitimace společenství vlastníků jednotek ve věci žaloby podle § 2903 odst. 2 o. z. nebyla judikaturou Nejvyššího soudu výslovně řešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto