Zapomněl(a) jste své osobní heslo? Neznáte své přístupové údaje?
Získejte přístup k tomuto placenému dokumentu zdarma.
Informace najdete pod ukázkou textu.
Mgr. Pavla Krejčí
K odst. 1
Ústavní výchova "je pojímána jako naprosto výjimečné, vlastně jen podpůrné výchovné opatření".1 Ačkoliv je v důvodové správě uvedeno, že "institut ústavní výchovy je pojat (dosud) jako sankční", není tomu tak. Ve skutečnosti se jedná o institut, jehož podstata je opřena o čl. 20 Úmluvy o právech dítěte a jehož smyslem je poskytnout dítěti zvláštní ochranu a pomoc v okamžiku, kdy je dítě dočasně nebo trvale zbaveno svého rodinného prostředí, nebo v okamžiku, kdy dítě ve vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí. Přednost před využitím institutu ústavní výchovy, který je institutem kolektivní péče, má vždy některý z institutů náhradní rodinné výchovy (např. péče pomocí jiné osoby než rodiče podle § 953, pěstounská péče podle § 958 a poručenská péče podle § 928, pokud zahrnuje i osobní péči). Soud před rozhodnutím o svěření dítěte do ústavní výchovy, která má charakter kolektivní péče, tedy musí nejprve zvažovat, zda není namístě dát přednost svěření dítěte do individuální péče fyzické osoby. Teprve pokud dojde k závěru, že taková péče není možná nebo není účelná, může rozhodnout o ústavní výchově.
Základem pro posouzení, zda má být dítě umístěno do ústavní výchovy, je hledisko zájmu dítěte (čl. 2 Úmluvy o právech dítěte). "Zásadně přitom platí, že sama možnost umístit dítě do vhodnějšího prostředí, než je jeho přirozená rodina, nemůže být důvodem pro nařízení ústavní výchovy, pro kterou musí existovat vždy další okolnosti ukazující na nezbytnost takového opatření."2
Důvody pro nařízení ústavní výchovy
Komentované ustanovení stanoví následující důvody pro nařízení ústavní výchovy:
K vážnému ohrožení výchovy nebo vývoje dítěte dochází v okamžiku, kdy jsou výchova či vývoj dítěte narušovány závadovými projevy rodičů či třetích osob, se kterými dítě žije v domácnosti nebo se s nimi z popudu rodičů stýká (např. jejich asociálním chováním, agresivitou, zanedbáváním dítěte po stránce citové, materiální, hygienické apod.). Takové jednání třetích osob musí samozřejmě dosahovat určité intenzity (nemůže se jednat o jednotlivý exces z chování); respektive se musí jednat o takovou intenzitu, která může vést k ohrožení výchovy nebo vývoje dítěte. V takovém případě se dítě umísťuje do ústavní péče za účelem preventivním, tedy aby závadové jednání třetí osoby, jež zatím "pouze" ohrožuje výchovu nebo vývoj dítěte, v konečném důsledku nenarušilo výchovu nebo vývoj dítěte
Zde se bude jednat o důvody na straně rodičů (např. závažné onemocnění, výkon trestu, smrt apod.), a to za situace, kdy nebude možno zajistit výchovu dítěte jiným odpovídajícím způsobem (např. péče pomocí jiné osoby než rodiče podle § 953). Takovým důvodem ale nemohou být nedostatečné majetkové či bytové poměry rodičů nebo osob, kterým bylo dítě svěřeno do péče, kdy by dítě dosahovalo nižšího standardu, než by tomu bylo v ústavní péči, pokud takové nedostatečné materiální zabezpečení neohrožuje dítě na zdraví či jeho řádnou výchovu (odst. 3).
Judikatura
Nález Ústavního soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. II. ÚS 2546/10
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2244/09 ze dne 20. července 2010 (viz výše) však byla předběžná opatření vydaná dle ustanovení § 76a OSŘ zrušena, přičemž bylo konstatováno nezákonné a neústavní pokračující odloučení dítěte od matky a jeho umístění v kojeneckém ústavu. Ústavní soud v citovaném nálezu mj. připomněl, že pro závěr, že osobnost matky neskýtá dostatečné záruky řádné péče o dítě, neměl obvodní soud dostatečnou oporu v obsahu spisu. Ze skutečnosti, že matka odmítala spolupracovat s pracovnicemi orgánu sociálně-právní ochrany dětí, nelze usuzovat, že k dítěti nebude mít kladný vztah a především že nebude schopna se o něj postarat. Rovněž závěr soudu, že se nepodařilo zjistit, v jakých podmínkách bude matka o dítě pečovat, neshledal Ústavní soud za dostatečně odůvodněný, přičemž uvedl, že zájem dítěte, aby mělo zajištěnu kvalitní materiální péči, nemůže bez dalšího převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními rodiči. Jinými slovy řečeno, odnětí dítěte rodičům z důvodu ohrožení na životě nemůže být v demokratické společnosti založeno pouze na srovnání předpokládané životní úrovně dítěte s úrovní, kterou by v rámci společnosti mohlo dosáhnout jinde. (...) Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny). Takový zásah ze strany státu je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli – ochraně zájmu dětí. Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí nebo špatnému zacházení, kdy byl zjištěn nedostatek citového zázemí nebo znepokojivý zdravotní stav u rodičů (srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věci Wallová a Walla proti České republice ze dne 26. října 2006, Havelka a ostatní proti České republice ze dne 21. června 2007). Odnětí dítěte z péče matky tak představuje až nejkrajnější opatření, které lze uplatnit pouze v nejvážnějších případech, a musí se tedy opírat o dostatečně závažné argumenty motivované zájmem dítěte [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. července 2010 sp. zn. IV. ÚS 2244/09 (N 146/58 SbNU 227)].
Podpůrná opatření
Před nařízením ústavní výchovy mohou být (respektive měla by být) učiněna i jiná nezbytná opatření, která by mohla vést k nápravě vadného stavu. Jedná se zejména o opatření uvedená v § 13 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně- právní ochraně dětí, tedy o:
−napomenutí dítěte, rodiče, jiné osoby odpovědné za výchovu dítěte, popřípadě toho, kdo narušuje řádnou péči o dítě,
−stanovení dohledu,
−uložení dítěti, rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte omezení bránící působení škodlivých vlivů na výchovu dítěte, zejména zákaz určitých činností, návštěv určitých míst, akcí nebo zařízení nevhodných vzhledem k osobě dítěte a jeho vývoji,
−uložit dítěti, rodičům nebo jiným osobám odpovědným za výchovu dítěte povinnost využít odbornou poradenskou pomoc nebo uložit povinnost účastnit se prvního setkání se zapsaným mediátorem v rozsahu 3 hodin nebo terapie.
Tato podpůrná opatření může uložit také soud. Ve výjimečných případech může být ústavní výchova nařízena také tehdy, pokud nebylo nejprve využito těchto mírnějších opatření. Soud by však měl vždy nejprve odůvodnit, proč nepovažuje využití těchto mírnějších podpůrných opatření za opodstatněné.
Zařízení ústavní výchovy
V rámci nařízení ústavní výchovy mohou být děti umísťovány do následujících zařízení:
Tato zařízení jsou zřizována podle § 43 a § 44 zákona č. 272/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).
ii. Zařízení podle zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních…