Input:

č. 9/1961 Sb. rozh. tr., Garance

č. 9/1961 Sb. rozh. tr.
Z hlediska ustanovení § 1 odst. 1 tr. zák. nutno při výměře trestu zhodnotit zvláště i osobu pachatele a možnosti jeho nápravy, a teprve potom po pečlivém zvážení a zhodnocení všech okolností pro výměru trestu rozhodných možno uložit takový trest, který plně odpovídá účelu trestu podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b), c) tr. zák.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. července 1960 - 4 Tz 23/60)
Obžalovaná prováděla v době od roku 1953 do konce roku 1957 v Brně jako referentka osobního oddělení odbytové základny národního podniku Chema v Brně a členka ZV ROH tamže různé machinace, jako fingování žádostí o podporu a fingování podpisů příjemců částek, jimiž odčerpávala postupně z podpůrného fondu pracujících uvedeného závodu celkovou částku 42 546,40 Kčs.
Lidový soud trestní v Brně uznal obžalovanou vinnou trestným činem rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) a odst. 3 tr. zák. a odsoudil ji k trestu odnětí svobody na 12 (dvanáct) let, ke ztrátě čestných práv občanských, zákazu činnosti a uveřejnění rozsudku.
Krajský soud v Brně odvolání obžalované proti uvedenému rozsudku zamítl.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu zrušil usnesení krajského soudu a k odvolání obžalované zrušil i rozsudek lidového soudu ve výroku o hlavním trestu odnětí svobody na 12 let a této obžalované uložil podle § 245 odst. 3 tr. zák. hlavní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let.
Jinak, zejména i pokud jde o vedlejší tresty, zůstal rozsudek lidového soudu nedotčen.
Z odůvodnění:
Výsledky řízení opírajícími se o doznání obžalované, o výpovědi slyšených svědků, revizní zprávu a listinný materiál ve spise založený, vzal lidový soud za prokázáno, že obžalovaná dovídajíc se ze své úřední činnosti o změnách v rodinných poměrech zaměstnanců, při nichž bylo lze žádat o podporu z fondů, a majíc přístup k dokladům, podávala v řadě případů sama a o své újmě za zaměstnance žádosti o výplatu podpory, fingovala pak v dokladech jejich podpisy jako příjemců uvedených částek, jindy zase proti pravdě tvrdila, že žadateli o podporu podpora poskytnuta buď vůbec nebyla, nebo jen nižší částkou, jeho jménem podepsala příslušný doklad a peníze si ponechala pro sebe. Takto si podle uvedeného zjištění počínala asi v 75 případech, získané peníze použila ke krytí výdajů spojených s hoštěním několika vedoucích podniku, k pořádání společných oslav, dýchánků a pitek.
Proti tomuto rozsudku podala pouze obžalovaná odvolání, které krajský soud výše citovaným usnesením v celém rozsahu zamítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal předseda Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona, v níž uplatňuje, že tímto usnesením, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obžalované i ve výroku o trestu, byl porušen zákon v ustanoveních § 17 odst. 1 a § 19 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal správnost napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu uvedeném v ustanoveních § 293 odst. 1 tr. ř. a shledal, že byl zákon porušen ve směrech vytýkaných stížností pro porušení zákona.
Skutková zjištění nalézacího soudu podrobně v důvodech odsuzujícího rozsudku rozvedená