č. 6/1957 Sb. rozh. obč., Garance
č. 6/1957 Sb. rozh. obč.
Odporuje-li trvalé přeřazení administrativního zaměstnance k manuální práci pracovní smlouvě, může k němu dojít pouze se souhlasem zaměstnance.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí n. L. z 13. března 1956, 7 Co 40/56.)
Podle písemné pracovní smlouvy ze dne 9. října 1954 byla žalobkyně přijata do služeb žalovaného podniku do tarifní třídy A 9 skupiny administrativních zaměstnanců s měsíčním základním hrubým platem 900 Kčs a s prémiemi podle plnění plánu.
Dopisem ze dne 30. března 1955 oznámil žalovaný podnik žalobkyni, že podle ministerského příkazu musel přistoupit k prověrce na úseku administrativy a ke snížení počtu administrativních sil a že na základě provedeného průzkumu je žalobkyně dnem 1. dubna 1955 přeřazena do výroby na manuální práce.
Dopisem z 2. dubna 1955 oznámila žalobkyně žalovanému podniku, že s přeřazením nesouhlasí, ježto odporuje pracovní smlouvě. Ku dní 1. listopadu 1955 došlo pak ke zrušení pracovního poměru dohodou účastníku.
Žalobkyně domáhá se proto na žalovaném zaplacení rozdílu platu, a to za dobu od 27. července 1955, kdy přešla na nové pracoviště, do 31. října 1955.
Lidový soud v Ústí n. L. žalobě vyhověl a k odůvodnění uvedl: Z jasného znění pracovní smlouvy plyne, že tato smlouva sama o sobě nedává žalovanému podniku oprávnění jednostranně, t j. bez souhlasu Zaměstnance, jej přeřadit na manuální prácL I když v daném případě šlo o nové rozmístění pracovních sil za účelem úspor v administrativě na podkladě příkazu příslušného ministerstva, nelze bez souhlasu zaměstnance přeřazení provést, protože by to odporovalo pracovní smlouvě. Tak je tomu právě v souzené věci, protože znění pracovní smlouvy výslovně říká, že činnost žalobkyně v jejím útvaru může být doplněna na základě změn v rozčlenění tohoto útvaru, nikoli že žalobkyně může být přeřazena na práci manuální, kde by došlo k podstatné změně celého způsobu zaměstnání žalobkyně, a tak k podstatné změně pracovní smlouvy vůbec. Jestliže tedy žalobkyně s přeřazením a tak se změnou pracovní smlouvy nesouhlasila, bylo nutno, aby zaměstnavatel pracovní poměr rozvázal. Žalovaný, ač dala žalobkyně najevo svůj nesouhlas s přeřazením, pracovní poměr neukončil a k ukončení tohoto došlo teprve dnem 1. listopadu 1955. To znamená, že k žádné změně ani ke zrušení pracovní smlouvy ze dne 10. října 1954 mezi účastníky nedošlo a že tato smlouva platila přes jednostranné opatření žalovaného dále, až do doby, kdy byla dohodou stran zrušena. Na tom nemůže nic změnit ani okolnost, že žalobkyně po skončení své pracovní neschopnosti dne 27. července 1955 nastoupila u žalovaného podniku práci, na kterou byla přeřazena. V tom nelze spatřovat její souhlas se změnou pracovní smlouvy, nýbrž tuto skutečnost lze vykládat jen tak, že žalobkyně se podrobila v rámci pracovní kázně příkazu zaměstnavatele.
Krajský soud k odvolání žalovaného rozsudek lidového soudu potvrdil. K otázce, o kterou jde, uvedl
v odůvodnění:
Pří…