Input:

č. 42/1961 Sb. rozh. tr., Garance

č. 42/1961 Sb. rozh. tr.
Pomoci ve smyslu § 7 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu se lze dopustit jen od stadia přípravného jednání až do dokončení činu přímým pachatelem, nikoliv však teprve po dokonání trestného činu.
Občan, který zůstane pasivní (nepostaví se na obranu poškozeného) a nepřekazí spáchání trestného činu, uvedeného v § 164 odst. 1 tr. zák., ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe, dopouští se nepřekažení trestného činu podle § 164 odst. 1 tr. zák.
(Rozhodnutí krajského soudu v Brně z 27. prosince 1960 - 4 To 237/60)
Obžalovaný A. byl přítomen při přepadení spoluobčana mladistvým B., který bitím do obličeje si vynutil na poškozeném peněžní hotovost v částce 60,- Kčs.
Lidový soud v Jihlavě uznal obžalovaného vinným trestným činem pomoci k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 2, § 232 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců.
Krajský soud v Brně zrušil napadený rozsudek ohledně obžalovaného A. ve výroku o vině a trestu a uznal obžalovaného vinným trestným činem nepřekažení trestného činu podle § 164 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců nepodmíněně.
Z odůvodnění:
Proti rozsudku lidového soudu podal odvolání okresní prokurátor a domáhá se zvýšení trestu u obou pachatelů. Navíc žádá, aby u mladistvého byla vyslovena ochranná výchova podle § 71 odst. 1 tr. zák. Odvolání obžalovaného se obrací proti výroku o vině a na rozdíl od rozsudku soudu prvé stolice má za to, že jeho jednání naplňuje pouze trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 164 odst. 1 tr. zák.
Žádá také o snížení trestu a podmíněný odklad jeho výkonu.
Odvolací soud na podkladě spisového materiálu přezkoumal napadený rozsudek i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo a shledal, že zjištění skutkového stavu věci, pokud se mladistvého týká, nevykazuje vad. Po opětovném výslechu obžalovaného A. a mladistvého B. před odvolacím soudem se ovšem objevily nepřesnosti ve zjištění skutku obžalovaného A. soudem první stolice. Ostatně již výsledky dokazování v první stolici očividně naznačují, že obžalovaný není pomocníkem trestného činu spáchaného mladistvým B. ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 tr. zák. Výsledky řízení prokazují, že obžalovaný se od mladistvého, který trestný čin loupeže provedl, bezpečně dozvěděl, že mladistvý hodlá oloupit L. o peníze. Obžalovaný se snaží zmírnit svoje zavinění námitkou, že poznámku mladistvého o "ošácnutí" L., tj. o jeho oloupení nebral vážně. Tato námitka nemůže na odpovědnosti obžalovaného nic změnit, protože jakmile mladistvý zahájil útok na poškozeného L., nemohl mít obžalovaný již pochybnosti o nebezpečných záměrech mladistvého. V průběhu páchání trestného činu loupeže zůstal obžalovaný nečinně sedět v blízkosti místa činu, mladistvému nezabránil v provedení loupeže, ba naopak okamžitě po činu se přiblížil k poškozenému a snažil se různými řečmi vyvolat u poškozeného zdání, že byl oloupen zcela neznámou osobou. Obžalovaný svoje pasivní chování v kritickém okamžiku omlouvá stavem podnapilosti. Skutkový průběh případu ovšem svědčí o tom, že jde o pouhou výmluvu. Je přece víc než pozoruhodné, že ihned po provedení loupeže končí