č. 39/1956 Sb. rozh. obč., Garance

Navrhovatel je od 1. září 1946 poživatelem hornické provise. Dne 19. července 1947 vstoupil jako důchodce do nehornického zaměstnání a od té doby je v tomto pracovním poměru. Dne 27. srpna 1954 požádal odpůrce, aby mu na podkladě tohoto jeho nového zaměstnání, které trvá déle než 2 roky, vyměřil na místo dosavadního důchodu důchod nový přiměřeně zvýšený k době jeho nového zaměstnání. Jeho žádost byla výměrem odpůrce zamítnuta, poněvadž podle výsledků v dávkovém řízení nebyl shledán invalidním podle § 63 zák. o nár. poj. pro poslední zaměstnání, třebaže jinak jeho invalidita podle § 139 téhož zákona trvala.

Lidový soud civilní v Praze vyhověl opravnému prostředku navrhovatele a uložil odpůrci, aby provedl opětné vyměření důchodu podle § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., jehož podmínky považoval za splněné.

Krajský soud v Praze jeho rozhodnutí potvrdil s úpravou, že výpočet nového důchodu je provést ke dni uplatnění nároku. Posuzuje oprávněnost nároku, položil si krajský soud především otázku, zda důchodce má vůbec nárok žádat o přepočet důchodu podle § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb. i v době, kdy je dosud zaměstnán. Zodpověděl ji tak, že jak ze znění tohoto ustanovení, tak i z účelu a cílů vládního nařízení č. 49/1951 Sb., kterými se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění, nutno učinit závěr, že trvání pracovního poměru, je-li splněna podmínka jeho trvání alespoň po dobu dvou let, nemůže být na překážku opětnému vyměření důchodu a že rozhodujícím pro přepočet tu bude den, kdy o to důchodce požádá. Pokud pak jde o invaliditu, vyslovil krajský soud názor, že při zjišťování předpokladů nároku podle § 4 cit. vl. nař. se nikdy nezkoumá, zda je tu vůbec invalidita, či dokonce invalidita určitého druhu, nýbrž rozhoduje jen to, zda žalobce požívá invalidní důchod.

Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon.

Výklad, který dal krajský soud ustanovení § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., znamenal by ve svých důsledcích, že zaměstnaný důchodce může podle tohoto ustanovení požadovat, jakmile uplynou prvá dvě léta nového zaměstnání, nové vyměření důchodu po celou dobu jeho trvání kdykoli znovu a opětovně, tedy bez jakéhokoliv omezení. Pro tento výklad nelze však nalézt ve znění tohoto ustanovení žádnou oporu. Je sice správné, že se tu praví o předpokladech nároku na opětné vyměření důchodu, že jde o starobního nebo invalidního důchodce, který je zaměstnán alespoň po dobu dvou let po 31. prosinci 1950. Nejen však to, že již sám pojem vyměření důchodu starobního nebo invalidního předpokládá skončení doby pojištění, tedy doby,…