č. 17/1954 Sb. rozh. obč., Garance
č. 17/1954 Sb. rozh. obč.
Nároky z národního důchodového pojištění osob samostatně výdělečně činných, které přešly do zaměstnaneckého poměru, možno jen tenkrát posuzovat toliko podle zákona o národním pojištění, získal-li pojištěnec ze svého pojistně povinného zaměstnaneckého poměru do nápadu dávky dobu pojištění nebo dobu postavenou jí na roveň v takovém rozsahu, že sama o sobě tedy bez zřetele k době pojištění ze samostatné výdělečné činnosti postačuje ke splnění základní podmínky podle § 61 zákona o národním pojištění.
Jinak se posuzují nároky takových osob na dávky s výjimkou případu, že se následkem pracovního úrazu staly invalidní nebo zemřely podle vládního nařízení č. 46/1952 Sb., o úpravě národního důchodového pojištění členů JZD, osob samostatně výdělečně činných a spolupracujících členů rodiny.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 20. října 1953, Cz 370/53.)
Lidový soud v Olomouci přiznal navrhovateli invalidní důchod od 10. ledna 1953, když dospěl na podkladě výsledků řízení o jeho opravném prostředku k závěru, že navrhovatel splňuje podmínky tohoto nároku podle § 63 zák. o nár. poj.
V odvolání proti tomuto rozsudku namítl Státní úřad důchodového zabezpečení, že navrhovatel byl pojištěn převážně jako osoba samostatně výdělečně činná, takže nárok na důchod by mu příslušel jen za splnění podmínek § 19 vl. nař. č. 46/1952 Sb., které soudem nebyly zjištěny.
Krajský soud v Olomouci odvolání nevyhověl. Ztotožnil se s prvým soudem, že navrhovatel splňuje podmínky uplatněného nároku podle zákona o národním pojištění a nesouhlasil s odpůrcem, že nárok navrhovatele na invalidní důchod nutno posuzovat podle § 19 vl. nař. č. 46/1952 Sb. a nikoliv podle § 63 zák. o nár. poj. proto, že byl dříve pojištěn jako osoba samostatně výdělečně činná. Zjistil totiž z osobního listu důchodového pojištění, že navrhovatel byl pojištěn jako osoba samostatně výdělečně činná jen od 1. 10. 1948 do 31. 7. 1950 a že od 1. 9. 1950 do dne uplatnění nároku byl pojištěn jako zaměstnanec, a byl proto názoru, že podmínky navrhovatelova nároku, vykonával-li v době žádosti o důchod jen jedinou činnost a to jako zaměstnanec, nutno zkoumat toliko podle předpisů zákona o národním pojištění a nikoliv podle vl. nař. č. 46/1952 Sb.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona, podané generálním prokurátorem, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon.
Z odůvodnění:
Podmínky nároku z národního důchodového pojištění osob samostatně výdělečně činných, které přešly do zaměstnaneckého poměru, upravuje nyní § 21 odst. 2 vl. nař. č. 46/1952 Sb. Podle tohoto ustanovení se těmto…
