Input:

č. 120/1954 Sb. rozh. obč., Garance

č. 120/1954 Sb. rozh. obč.
K výkladu pojmu „zaměstnání“ ve smyslu § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění.
Zaměstnáním ve smyslu tohoto ustanovení nelze rozumět pouhý pracovný poměr, nýbrž dobu skutečného výkonu smluvené práce. Do dvouleté doby zaměstnání tímto ustanovením požadované možno započíst jen dobu zákonné dovolené na zotavenou a dobu pracovní neschopnosti pro nemoé, pokud k ní došlo za trvání pracovního poměru a pokud nepřesahuje celkovou podpůrčí dobu stanovenou v § 6 odst. 1 uvedeného nařízení (t. j. nejvýše 60 dnů v témže kalendářním roce).
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze 14. června 1954, Cz 162/54.)
Navrhovatel uplatnil nárok na opětné vyměření starobního důchodu, poněvadž byl jako pracující důchodce po 31. lednu 1950 v zaměstnaneckém poměru po dobu 2 let. Státní úřad důchodového zabezpečení jeho nárok zámítl z toho důvodu, že v uvedené době vykonával skutečně zaměstnání po dobu kratší než potřebných 730 dnů.
Lidový soud civilní v Praze vyhověl opravnému prostředku navrhovatele a uložil odpůrci, aby navrhovateli vyměřil nově starobní důchod od 1. ledna 1953 podle § 4 vl. nař. č. 49/1951 Sb., kterým se upravují některé nároky pracujících důchodců národního pojištění. Soud měl za to, že již trváním pracovního poměru navrhovatelova po dobu alespoň dvou let jsou splněny předpoklady tohoto ustanovení.
Krajský soud v Praze změnil k odvolání odpůrce rozhodnutí prvého soudu tak, že potvrdil zamítavý výměr odpůrce. Krajský soud považoval podmínku zaměstnání alespoň po dobu 2 let, požadovanou v § 4 uvedeného vlád, nařízení, za splněnou jen tenkráte, jestliže starobní nebo invalidní důchodce, na něhož se tato výhoda vztahuje, po uvedenou dobu skutečně pracoval. Navrhovatel nevykazuje podle zjištění soudu prvé stolice po 31. prosinci 1950 2 roky skutečné práce a proto nemá nárok na opětné vyměření důchodu.
Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou generálním prokurátorem proti rozsudku krajského soudu.
Z odůvodnění:
Stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí krajského soudu nepovažuje za správný názor vyslovený v napadeném rozsudku. Zabývajíc se otázkou výkladu pojmu zaměstnání v § 4 uvedeného vládního nařízení dochází stížnost k závěru, že v národním pojištění je dobou zaměstnání doba pracovního poměru a že zákon o národním pojištění ani s hlediska pojistné povinnosti netrvá na skutečném výkonu práce a spokojuje se s trváním pracovního poměru. Tento výklad pojmu zaměstnání odpovídá prý i účelu vládního nařízení č. 49/1951 Sb. vyjádřenému v § 1 tak, že je třeba vytvořit příznivé předpoklady pro získání důchodců do zaměstnání, a nelze si proto představit, že by při invaliditě nebo po 60. roce věku mohl zákonodárce předpokládat u pracujícího důchodce nepřetržitý výkon zaměstnání.
S tímto výkladem pojmu zaměstnání v ustanovení § 4 uvedeného vlád, nařízení nelze souhlasit. Vládní nařízení č. 49/1951 Sb. je uvedeno ustanovením § 1, v němž se praví: „Splnění zvýšených úkolů pětiletého hospodářského plánu vyžaduje nových pracovníků. Úkolem tohoto nařízení je vytvořit příznivější předpoklady pro získání důchodců do zaměstnám.“ V tomto úvodním ustanovení je tedy