Input:

R 99/1957; Garance

č. 99/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Jak se určuje odměna advokáta zastupujícího několik osob v téže věci, jestliže jejich nároky nejsou ani solidární ani téže výše.
(Rozhodnutí krajského soudu v Praze z 25. října 1956, 18 Co 686/56.)
Lidový soud civilní v Praze uložil žalovanému, aby na náhradě škody platil žalobkyni Františce S. měsíční důchod ve výši 300 Kčs a žalobkyni Jiřině S. ve výši 400 Kčs. Se zbytkem žalobu zamítl. Dále uložil žalovanému, aby nahradil žalující straně na nákladech řízení 11.656 Kčs. K odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení poukázal na ustanovení § 129 odst. 3 o. s. ř.
Krajský soud ke stížnosti obou žalobkyň změnil výrok o nákladech řízení obsažený v rozsudku lidového soudu tak, že žalovaný je povinen zaplatit na nákladech řízení před soudem prvé stolice vzešlých žalobkyni Františce S. 5.853,58 Kčs a na nákladech vzešlých žalobkyni Jiřině S. 7.004,77 Kčs do rukou advokátní poradny.
Odůvodnění:
S hlediska nároku na náhradu nákladů je uvažovat jen to, že žalobkyni Františce S. byl přiznán nárok na rentu 300 Kčs, a Jiřině S. 400 Kčs měsíčně.
Obě žalobkyně byly zastoupeny společným právním zástupcem, advokátem, takže je třeba použít ustanovení § 7 nař. min. sprav, č. 115/1951 Sb., kterým se stanoví sazby odměn za úkony právní pomoci poskytované advokátními poradnami (advokátní tarif). Podle tohoto ustanovení při společném zastoupení dvou nebo více osob náleží za zastoupení druhé a každé další osoby 1/3 odměny, která by za zastoupení druhé a každé další osoby náležela, kdyby nebyly zastoupeny společně; součet všech odměn nesmí však převýšit dvojnásobek nejvyšší odměny.
Toto ustanovení nevzbuzuje pochybnosti, jestliže nároky všech společně zastoupených osob jsou stejně vysoké a jestliže by tedy odměna připadající na každého zastoupeného byla stejná. Pochybnosti však vzcházejí, jestliže nároky společně zastoupených osob nejsou stejné, jak je tomu v souzeném případě.
Nejsou správné argumentace, které se vyskytují, že v tomto případě ustanovení § 7 adv. tarifu vůbec nelze použít a že je odměnu počítat zcela samostatně. Takový výklad by vedl k nadměrnému zvyšování odměny za úkony právní moci, čemuž mělo ustanovení § 7 tarifu zabránit. Není také správné stanovisko, že by se nároky měly sečíst, vypočíst konečná odměna, ta pak že by měla být dělena počtem zastoupených a výsledek zvýšen o tolik třetin, kolik je dalších zastoupených. Tato aritmetická náhodnost by při značnější rozdílnosti nároky vedla k nadměrnému