Input:

R 94/1955 (tr.); Garance

č. 94/1955 Sb. rozh. tr.
Skutečnost, že pachatel pohlavně zneužil osoby mladší než patnáct let, která byla svěřena jeho dozoru, zneuživ její závislosti, není sama o sobě zvláště přitěžující okolností, zakládá však jednočinný souběh trestných činů pohlavního zneužití podle § 239 odst. 1 a podle § 240 tr. zák.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 27. května 1955, 1 Tz 100/55.)
Lidový soud trestní v Praze uznal obviněného vinným trestným činem pohlavního zneužití podle § 239 odst. 1, odst. 2 písm b) tr. zák. za to, že jako vychovatel školní mládeže v zotavovně školních dětí při koupání žákyň ve stáří deseti až jedenácti let v koupelně zotavovny tyto žákyně ohmatával a sahal jim na přirození, čímž se pohlavně vydražďoval, že tedy takto pohlavně zneužil dvanácti žákyň za okolnosti zvláště přitěžující.
Krajský soud v Praze k odvolání okresního prokurátora zrušil rozsudek lidového soudu, pokud bylo uznáno, že obviněný se trestného činu pohlavního zneužití dopustil za okolnosti zvláště přitěžující podle § 239 odst. 2 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu a uložil obviněnému nový nižší trest.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem zrušil rozsudek krajského soudu i rozsudek lidového soudu v celém rozsahu a uznal obviněného vinným i trestným činem pohlavního zneužití podle § 239 odst. 1 al. 2 tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužití podle § 240 al. 2 tr. zák. a uložil mu podle § 239 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest.
Z odůvodnění:
Generální prokurátor ve stížnosti pro porušení zákona podané v šestiměsíční lhůtě uvedené v § 218 odst. 2 tr. ř., v níž navrhl postup podle cit. ustanovení, uvedl, že odvolací soud pochybil, když neuznal na zvláště přitěžující okolnost podle § 239 odst. 2 písm. b) tr. zák. Obviněnému byla totiž děvčata, která zneužíval, svěřena jako vychovateli. Je proto jeho závadné chování více nebezpečné pro společnost, než stejné jednání osoby, které dítě není svěřeno, a proto skutečnost, že obviněný se činu dopustil jako osoba, jíž byla děvčata svěřena, je nutno pokládat za jinou zvláště přitěžující okolnost.
Stížnost pro porušení zákona je částečně důvodná.
Výsledky provedeného dokazování je zjištěno, že obviněný byl po dobu prázdnin vychovatelem ve školní zotavovně. Nebylo mu tehdy ještě dvacettři let. Byl vedoucím skupiny šestnácti děvčat ve věku od deseti do jedenácti let a jeho úkolem mimo jiné bylo pomáhat při koupání dětí. Obviněný při koupání, předstíraje, že provádí zdravotní prohlídku, prohlížel asi dvanácti děvčatům přirození. Děvčata se sice styděla, některá z nich podle jejich výpovědi dokonce pokládala jednání obviněného za nemravné, jinak se však jeho jednání celkem nebránila, neboť se domnívala, že je oprávněn k takovému jednání a že provádí zdravotní prohlídku.
Tento skutkový děj posoudil krajský soud jako trestný čin pohlavního zneužití podle § 239 odst. 1 al. 2 tr. zák.
Podle svědecké výpovědi hlavního vedoucího dětské zotavovny byl obviněný jako vedoucí jedné skupiny povinen dbát o bezpečnost jemu svěřených dětí, byl povinen plnit denní program a starat se o čistotu dětí i prostředí, ve kterém děti byly. Podle této výpovědi byla tedy děvčata, kterých obviněný pohlavně zneužíval, svěřena jeho