Input:

č. 93/2017 Sb. rozh., Náhrada škody, Promlčení, Směnky Garance

č. 93/2017 Sb. rozh.
Náhrada škody, Promlčení, Směnky
§ 38 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., § 45 zákona č. 191/1950 Sb., § 420 obč. zák., § 106 obč. zák.
Promlčení práva na náhradu škody, která měla dle tvrzení žalobce (jako směnečného rukojmího) vzniknout tím, že majitel směnky cizí ji nepředložil příjemci k placení (čl. I. § 38 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb.) a neinformoval žalobce o odepřeném zaplacení (čl. I. § 45 odst. 1 a 2 zákona č. 191/1950 Sb.), se řídí ustanoveními zákona č. 40/1964 Sb.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2678/2015; ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2678.2015.1)
Nejvyšší soud k dovolání žalobce zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 Cmo 220/2013, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou došlou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 29. 9. 2008 se původní žalobkyně (H., a. s.) domáhala vůči žalované (Československé obchodní bance, a. s.) zaplacení částky 6 415 531 Kč z titulu náhrady škody, a to na základě žalobních tvrzení, podle nichž:
[1] Původní žalobkyně avalovala cizí směnku vystavenou dne 10. 6. 1997 společností M., spol. s r. o. (dále jen „výstavce“), na její vlastní řad, znějící na částku 10 000 000 Kč, splatnou 28. 11. 1997, kterou akceptovala společnost L. M., spol. s r. o. (dále jen „příjemce“), a která byla indosována na společnost B. H., a. s. (dále jen „banka“).
[2] Banka byla povinna předložit směnku k placení (čl. I. § 38 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového - dále jen „směnečný zákon“) příjemci (případně sama sobě jako domiciliátovi) k placení; tuto povinnost porušila.
[3] Příjemce byl v době splatnosti směnky „bonitní společností“.
[4] Banka směnku vůči příjemci uplatnila až v prosinci 1998 a nereagovala na jeho nabídku platit na směnku v měsíčních splátkách po 80 000 Kč; tím porušila povinnost určenou § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
[5] Uplatnila-li by banka vůči příjemci směnku včas, mohla by obdržet od tohoto dlužníka na úhradu směnky plnění velkého rozsahu a dluh, který musela zaplatit původní žalobkyně, by byl o poznání nižší a původní žalobkyni by nevznikla škoda spočívající v úhradě směnečného dluhu.
[6] Banka porušila povinnost plynoucí z čl. I. § 45 směnečného zákona, když neinformovala původní žalobkyni (jako rukojmí za výstavce) o odepření placení a zprávu v tomto smyslu doručila původní žalobkyni s více než ročním odstupem.
[7] Za rok, o který původní žalobkyně obdržela zprávu o „dishonoraci“ směnky později, se ekonomická situace výstavce a příjemce výrazně zhoršila; obdržela-li by původní žalobkyně tuto zprávu včas, podnikla by opatření, v jejichž důsledku by směnečný dluh zaplatili výstavce a příjemce.
[8] Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 29. 1. 1999, č. j. 5 Sm 732/98-35, uložil výstavci, příjemci a původní žalobkyni zaplatit bance částku 4 500 000 Kč s 6% úrokem od 22. 10. 1998 do zaplacení, částku 452 937,12 Kč jako 6% úrok z již zaplacené části směnečné jistiny za období od 29. 11. 1997 do 24. 11. 1998, směnečnou odměnu 15 000 Kč a náklady řízení 219 518 Kč. K námitkám příjemce a původní žalobkyně Krajský