Input:

R 93/1957; Garance

č. 93/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Výkonné orgány národních výborů mají povinnost udržovat schůdnost místních komunikací, které jsou ve správě národních výborů, zejména odklizovat sníh a odstraňovat vzniklé náledí, pokud tato povinnost zákonným předpisem není přenesena na osobu jinou (srov. vládní nařízení č. 1/1943 Sb., o čištění veřejných chodníků).
Bude vždy věcí konkrétního případu posoudit, zda národní výbor učinil vše, co lze spravedlivě žádat k zajištění povinnosti uložené mu zákonem.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 10. května 1957, Cz 174/57.)
Žalobkyně se domáhala na Československém státu – místním národním výboru v Táboře náhrady škody pro ublížení na zdraví, kterou utrpěla tím, že dne 23. března 1955 kolem 7 hod. ranní uklouzla a upadla na schodech, které jsou ve správě místního národního výboru v Táboře. Vytýká žalovanému, že schody nebyly posypány ani očištěny od ledového námrazu.
Lidový soud v Táboře neuznal žalobní nárok co do základu opodstatněn, ježto žalovaný své povinnosti zajistit v zimní době odklizení sněhu a odstraňování náledí z místních komunikací podle směrnic ministerstva místního hospodářství z 30. prosince 1953, Sbírka oběžníků pro KNV, roč. VI, částka 1. učinil zadost tím, že s Komunálními službami města Tábora sjednal dílčí hospodářskou smlouvu o čištění a posypávání městských komunikací včetně schodů, na kterých žalobkyně utrpěla úraz.
Krajský soud v Čes. Budějovicích k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek lidového soudu. V otázce odpovědnosti národního výboru za škodu žalobkyně vycházel v podstatě z toho, že není obecně závazného předpisu, který by ukládal místnímu národnímu výboru udržovat veřejné komunikace schůdnými, a pokud jde o oběžník ministerstva místního hospodářství shora uvedený je názoru, že povinnost odklízet sníh, uložená tímto oběžníkem, znamená jen zajištění tam uvedených služeb občanstvu v rámci péče o lid podle zákona o národních výborech, že však z takovéto povinnosti žalovaného nevzniklo žalobkyni ani jiným občanům žádné právo vůči žalovanému národnímu výboru, ježto uvedená povinnost je pouze jednostrannou povinností výsostné povahy, která vyplývá z interních služebních směrnic min. místního hospodářství a nezakládá pro veřejnost žádná práva a vůbec se nedotýká otázky odpovědnosti za škody. Krajský soud, i když nesouhlasí s tím, že národní výbor mohl by se zprostit své případné odpovědnosti za úraz tím, že čištěním komunikací pověřil podnik komunálních služeb, souhlasí přece s názorem lidového soudu, že národní výbor splnil svou případnou povinnost zajistit odklizení sněhu a odstraňování náledí podle směrnic ministerstva místního hospodářství tím, že ujednal smlouvu o obstarávání těchto prací s Komunálními službami města Tábora a aby byl odpovědný i za škodu vzniklou žalobkyni, musel by zde být zvláštní zákonný předpis, který by mu tuto zvláštní povinnost a odpovědnost ukládal. Poukázal dále na to, že by se jinak místnímu národnímu výboru ukládala povinnost, která by byla nezvladatelná a prakticky neproveditelná.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou nejvyššího soudu, že uvedenými rozhodnutími krajského soudu v Čes. Budějovicích a lidového soudu v Táboře byl porušen zákon.