Input:

R 90/1955; Garance

č. 90/1955 Sb. rozh. obÄŤ.
Jak nutno postupovat při zjišťování, zda u poživatele invalidního důchodu nastalo takové zlepšení zdravotního stavu, které odůvodňuje odnětí důchodu.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 11. října 1954, Cz 276/54.)
Navrhovatel, zaměstnaný jako lékař u ústředního národního výboru, byl v r. 1945 následkem utrpěného zranění přeložen na dočasný odpočinek po dobu neschopnosti k službě a byl mu přiznán odpočivný plat, který se stal dnem 1. 4. 1950 důchodem z národního pojištění. Výměrem nositele pojištění byl mu tento důchod ke dni 30. 9.1951 odňat s odůvodněním, že už není invalidní.
Lidový soud civilní v Praze uznal nárok navrhovatele na invalidní důchod od 1. 10. 1950 nadále. Zjistil, že navrhovatel je neschopen následkem utrpěného zranění k úkonům praktického lékaře, k úkonům theoretického lékaře pak jen za předpokladu, že bude na místo pracoviště dopravován autem a že s tímto stavem by nemohl být povolán jako veřejný zaměstnanec zpět do činné služby, nýbrž musil by být přeložen na trvalý odpočinek. Na podkladě tohoto zjištění došel lidový soud k závěru, že tu není důvod k odnětí invalidního důchodu už ani podle § 7 odst. 2 vl. nař. čís. 113/1950 Sb.
Krajský soud v Praze k odvolání nositele pojištění rozsudek soudu prvé stolice potvrdil. V doplněném řízení zjistil dále, že navrhovatel byl zaměstnán před svým zraněním jako úřední školní lékař a v této funkci konal revise zdravotního stavu dětí v jednotlivých školních budovách. Z toho usoudil, že navrhovatel nemůže při dnešním nepříznivém zdravotním stavu vykonávat službu, kterou konal dříve, a že tu tedy nejsou důvody, pro něž mu mohl být odňat důchod ať už podle předpisů služební pragmatiky, nebo podle § 91 odst. 2 zák. o nár. poj. Výdělek, který má dnes navrhovatel jako ředitel obvodního ústavu národního, zdraví, nepovažoval krajský soud za překážku další výplaty invalidního důchodu, neboť jde o pracujícího důchodce, který požívá výhod § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/ 1951 Sb., a který, jak zjištěno, může konat tuto funkci jen proto, že má svolení k používání služebního vozu k cestě do zaměstnání a zpět.
Oba rozsudky byly vydány před účinností vlád. nař. č. 101/1952 Sb., o úpravě podmínek pro trvání nároků na některé důchody z důchodového zabezpečení.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon, rozsudky ty zrušil a věc vrátil lidovému soudu, aby o ní dále jednal a znovu rozhodl.
Z odůvodnění:
Dlužno souhlasit s krajským soudem, že navrhovatel požívá výhod pracujícího důchodce podle § 2 odst. 2 vl. nař. č. 49/1951 Sb., takže toliko to, že má výdělek, nemůže mít vliv na trvání nároku na invalidní důchod, i když tento výdělek převyšuje polovinu průměru jeho ročního výdělku podle § 71 odst. 5 zák. o nár. poj. Jde proto jen o otázku, zda není dán jiný důvod zániku tohoto nároku, totiž zda se podle § 2 odst. 2 cit. nařízení zdravotní stav navrhovatele zlepšil tak, že už není invalidní. Ježto navrhovatel byl příjemcem odpočivných platů z veřejného pensijního zaopatření a k přestupu jeho do národního pojištění došlo až zákonem č. 66/ Í 1950 Sb., zabývaly se soudy v tom směru správně otázkou, zda u navrhovatele jsou dány