Input:

R 9/1964; Pracovní úraz Garance

č. 9/1964 Sb. rozh.
Nárok na jednorázové úrazové odškodnění za ztížení společenského uplatnění přechází na dědice, byl-li již oprávněným uplatněn. Tento nárok je nutno přiznat bez ohledu na to, jak dlouho poškozený po pracovním úraze žil.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ústí n. Labem z 25. září 1963, 9 Co 212/63).
Okresní soud v Lounech přiznal mezi nároky přisouzenými žalobkyním jako dědičkám po zemřelém jejich otci a manželovi (§ 509 o. z.), na jednorázovém odškodnění i částku 23 250 Kčs za ztížení společenského uplatnění zemřelého; soud přiznal pouze základní částku ve výši 100 procent a nezvýšil ji ve smyslu § 31 odst. 2 vyhlášky č. 7/1962 Sb.
Žalované JZD v ostatním nenapadlo rozsudek okresního soudu až na shora uvedenou částku 23 250 Kčs; v odvolání uvedlo, že okresní soud tuto částku neměl přisoudit žalobkyním, protože prý poškozený, který po 7 měsících, kdy byl upoután pro bezmocnost na lůžko, úrazu podlehl, se v dalším životě neplatňoval, takže mu újma na společenském ztížení nevzešla. Navrhlo, aby krajský soud přisoudil žalobkyním jen částku, která by alikvotně odpovídala délce, po kterou poškozený ze svého života tou újmou (ztížení společenského uplatnění) byl postižen, s přihlédnutím k průměrnému stáří, kterého by se byl poškozený pravděpodobně - nebýt pracovního úrazu - dožil.
Krajský soud v Ústí rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Odůvodnění:
V souzeném případě jde jen o právní posouzení, zda přisouzený nárok na ztížení společenského uplatnění je přisouzen právem či nikoliv.
Pro odškodnění pracovního úrazu a jmenovitě pro odškodnění náhrady škody za ztížení společenského uplatnění platí dnes § 9 zák. č. 150/1961 Sb., podle něhož je podnik povinen poskytnout poškozenému za pracovní úraz jednorázové odškodnění v případě uplatnění nároku za ztížení společenského uplatnění a bolestného. Podle zmocnění daného v ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 151/1960 Sb. bylo stanovení výše nároku na jednorázové odškodnění blíže upraveného ustanoveními § 25 - 33 č. vyhl. 7/1962 Sb., jakož i v příloze k této vyhlášce, která obsahuje tabulky sazeb a zásady pro jejich používání. Tyto tabulky a sazby jsou právně závaznou normou.
Především je třeba upozornit, že tu jde o zadostiučinění za utrpěnou immateriální újmu, neboť náhrada v užším tohoto slova smyslu (reparace) immateriální újmy ve formě peněžité náhrady není možná. Peníze nemohou sloužit jako ekvivalent k nápravě zdraví nebo odstranění jiné než majetkové újmy, neboť tyto újmy se nedají penězi fakticky vůbec nahradit a není je možno ani z hlediska mravního považovat za způsobilý prostředek k odstranění újmy takto způsobené. Proto náhrada takové újmy zaručená ustanovením § 9 zák. č. 150/1961 Sb. má zde povahu zadostiučinění, které se poškozenému poskytuje tím, že v přiznané částce se mu dává prostředek, aby jiným způsobem se odškodnil za újmu, která je vlastně nenahraditelná (srov. rozh. č. 99/1958 Sbírky rozh. čs. soudů).
Tento nárok uplatňují dědičky poškozeného vzhledem k tomu, že závazek podniku na ně přešel. I když zák. č. 150/1961 Sb. tuto otázku neupravuje, je třeba v důsledku § 29 zákona vyjít z § 335 občanského zákoníka. Podle tohoto ustanovení závazek zaniká smrtí poškozeného,