Input:

R 89/1958; Garance

č. 89/1958 Sb. rozh. obÄŤ.
Ustanovení § 21 odst. 5 zák. č. 55/56 Sb. se týká všech rozvedených žen, ať jde o rozvod vyslovený podle zák. č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, či o rozvod od stolu a lože ve smyslu předpisů dříve platných.
(Rozhodnutí krajského soudu v Plzni z 27. února 1957, 7 Co 26/58.)
Lidový soud v Plzni vyhověl opravnému prostředku navrhovatelky proti rozhodnutí Státního úřadu sociálního zabezpečení, kterým byl zamítnut její nárok na vdovský důchod, a změnil jej tak, že uznal odpůrce povinným poskytovat navrhovatelce tento vdovský důchod od smrti jejího manžela. Při úvaze, zda nárok navrhovatelky nemá být posuzován podle § 21 odst. 5 zák. č. 55/1956 Sb., vyslovil právní názor, že toto ustanovení se na navrhovatelku, rozvedenou pouze od stolu a lože, nevztahuje, poněvadž zák. č. 55/ 1956 Sb. nabyl účinnosti až za platnosti zákona o právu rodinném, který zná pojem rozvodu jako jediný způsob zániku manželství za života manželů, a proto nutno pojem „rozvedeno (rozloučeno)“ v § 21 odst. 5 cit. zák. vztahovat jen na manželství zcela zrušená, tj. rozvedená podle zákona o právu rodinném nebo rozloučená podle předpisů před tím platných, a jen u takto rozvedených (rozloučených) manželství vyžadovat jako další podmínku pro přiznání vdovského důchodu podle cit. ustanovení odkázanost manželky v době smrti manželovy na jeho výživné, které jí byl povinen poskytovat. Citované ustanovení se proto nemůže vztahovat, jak je patrno i z jeho slovního znění, na manželství pouze rozvedená od stolu a lože, tedy dále trvající.
Krajský soud v Plzni, vycházeje v podstatě z téhož skutkového podkladu, zaujal pokud jde o výklad pojmu „rozvedeno“ v citovaném ustanovení od lidového soudu opačné stanovisko, totiž že i nárok navrhovatelky jako manželky pouze rozvedené od stolu a lože na vdovský důchod nutno posuzovat podle cit. ustanovení a že tedy, poněvadž nebyla odkázána na výživné poskytované jí manželem na podkladě uložené mu povinnosti, nesplňuje navrhovatelka tuto podmínku nároku podle cit. ustanovení, který jí proto nelze přiznat. Změnil proto krajský soud rozsudek lidového soudu a opravný prostředek navrhovatelky do odpůrcova zamítavého rozhodnutí zamítl.
Odůvodnění:
Jádrem pro rozhodnutí věci je, má-li být nárok navrhovatelčin na vdovský důchod posuzován z hlediska ustanovení § 21 odst. 1 a 2 zák. č. 55/1956 Sb. nebo z hlediska ustanovení § 21 odst. 5 cit. zák.
Tak, jako každá jiná důchodová dávka, má i důchod vdovský krýt nebo zmírnit sociální škodu. Tato sociální škoda záleží pak v tom, že úmrtím osoby, od níž se nárok odvozuje, nastává ztráta pomoci, kterou si manželé ve smyslu § 15 zákona o právu rodinném máji vzájemně poskytovát anebo ztráta nároku, který je náhradním nárokem za tuto pomoc. Jde-li o manželství, které v době manželovy smrti po právu trvalo, aniž byli manželé výrokem soudním zproštěni plnit vzájemné své povinnosti, předpokládá se, že tato vzájemná pomoc dána byla, a poněvadž zákon nečiní žádných výjimek, je dána také zákonná domněnka, že v těchto případech manželovou smrtí nastává ztráta této pomoci, i kdyby v konkrétním případě tomu tak nebylo. Jde tu z hlediska ustanovení § 21 odst. 1 a 2 cit. zák. o domněnku nevyvratitelnou, která je stanovena z