Input:

R 88/1956 (tr.); Garance

č. 88/1956 Sb. rozh. tr.
Zdrojem příjmů při pojmu „výdělečně“ ve smyslu § 76 odst. 4 tr. zák. nelze rozumět jediný a výlučný prostředek k úhradě životních potřeb pachatele, nýbrž i pramen, z něhož pachatel zamýšlí uspokojovat další své potřeby neuhrazené pravidelnými příjmy anebo jiné své záliby, a to tak, že k jejich krytí se rozhodl používat právě výtěžku z trestných činů. Vzhledem k tomu není zdroj příjmů ve smyslu § 76 odst. 4 tr. zák. závislý na skutečnosti, zda má nebo nemá pachatel řádné zaměstnání, z něhož mu plynou pravidelné příjmy.
Pro závěr, že si pachatel hledí opatřit alespoň na čas zdroj příjmů pácháním takových trestných činů, jako je trestný čin, jímž byl uznán vinným, stačí již pouhá taková snaha pachatele, projevená při trestném činu, byť i jediném.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 31. srpna 1956, 1 Tz 203/56.)
Obviněný vedle svého hlavního zaměstnání, jež měl jako strojní zámečník v národním podniku, a pak i po dobu, po kterou řádné zaměstnání neměl, se zabýval příležitostně opravami rozhlasových přijímačů a elektrických motorů. Při této příležitosti vylákal v době od března 1953 do 20. května 1955 v šestnácti případech na různých osobách rozhlasové přijímače, radiosoučástky, elektrické motory i peněžité částky pod záminkou, že svěřené mu přístroje a motory buď opraví nebo majitelům prodá anebo je smění, tyto však vesměs prodal a výtěžek si pro sebe ponechat a spotřeboval, po případě za vyplacené mu peníze žádnou protihodnotu neposkytl.
Lidový soud v Kadani uznal obviněného vinným jediným trestným činem podvodu podle § 249 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. s tím, že se obviněný podvodného jednání dopustil výdělečně, a uložil mu za to trest podle § 249 odst. 2 tr. zák. (za použití § 30 tr. zák.).
Krajský soud v Karlových Varech k odvolání obviněného, vycházeje ze skutkového zjištění lidového soudu, vyslovil názor, že obviněný vzhledem k tomu, že jednotlivé podvody páchal v různé době, na různých místech a ke škodě různých osob, se dopustil v každém jednotlivém ze šestnácti případů samostatného trestného činu podvodu. Při tom však dospěl k závěru, že v osmi případech spáchaných v době od března 1953 do listopadu 1954 nespáchal obviněný podvody výdělečně ve smyslu § 249 odst. 2 písm. a) tr. zák. V důsledku toho, že v těchto případech krajský soud měl za to, že obviněný se dopustil trestných činů podvodu podle § 249 odst. 1 písm. a) tr. zák. s trestní sazbou do dvou let, zastavil vzhledem k čl. VI č. 1 rozhodnutí presidenta republiky z 9. května 1955 o amnestii usnesením trestní stíhání obviněného pro těchto osm trestných činů podvodu. Rozsudkem pak zrušil rozsudek lidového soudu v jeho odsuzující části a uznal obviněného vinným osmi trestnými činy podvodu podle § 249 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchanými výdělečně v době od února do 20. května 1955 a uložil mu za ně trest podle § 249 odst. 2 a § 22 odst. 1 (za použití § 30 tr. zák.). V odůvodnění svého rozsudku poukázal krajský soud na to, že odvolání podal pouze obviněný a že pochybení lidového soudu záležející v tom, že obviněného uznal vinným pouze jediným trestným činem podvodu podle § 249 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., by jinak odvolací soud