Input:

R 84/1955; Garance

č. 84/1955 Sb. rozh. obÄŤ.
Ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči, se nevztahuje na škodu, která byla při prováděni hygienických a protiepidemických opatření způsobena zaviněním. Náhrady takové škody lze se domáhat na soudě podle předpisů občanského zákoníka.
(Rozhodnutí krajského soudu v Liberci ze 7. ledna 1955, 5 Co 460/54.)
Žalobkyně se podrobila jako prodavačka národního podniku Pramen povinné prohlídce, kterou prováděl lékař – okresní hygienik. Ten jí v rámci tohoto vyšetření vsunul do konečníku skleněnou rektální rourku, jíž měl být odebrán vzorek stolice. Přitom se konec rourky zalomil, žalobkyně byla těžce poraněna a musela se podrobit operaci. Žalobkyně se proto domáhala náhrady škody a bolestného, a to jednak na lékaři, který prováděl vyšetření, jednak na Československém státu – krajském hygienicko epidemiologickém ústavu. Lékař podle jejího názoru odpovídá za škodu proto, že rourku před upotřebením neprohlédl, druhý žalovaný, který rourky jednotlivým hygienickým stanicím dodává, odpovídá za to, že jsou v dobrém stavu. Oba žalovaní mimo věcných námitek uplatňovali, že věc nepatří do pravomoci soudů a dovolávali se ustanovení § 14 odst. 1 zák. č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči, a vyhlášky ministerstva zdravotnictví č. 146 T955 Ú. l., podle nichž se za škodu způsobenou provedením hygienických a protiepidemických opatření neposkytuje náhrada, ani když opatření byla nařízena, leč by šlo o ušlý pracovní výdělek, kdy může z důvodů hodných zvláštního zřetele poskytnout podporu k úhradě okresní národní výbor.
Lidový soud v Turnově námitce nevyhověl a v odůvuBpní uvedl: Ke zranění žalobkyně došlo z toho důvodu, že se podrobila jako prodavačka národního podniku Framen prohlídce v rámci hygienických opatření, která byla úředně nařízena. Podle § 14 odst. 1 zák. č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči, neposkytuje se náhrada za škodu způsobenou provedením hygienických a protiepidemických opatření, ačli nejde o ušlý pracovní výdělek a ONV může z důvodů zvláštního zřetele poskytnout podporu ke krytí takové škody. Podle § 5 vyhl. č. 146/1953 0. 1. nese náklady na hygienická a protiepidemická opatření zásadně stát. Pokud se žalovaní dovolávají tohoto ustanovení, činí tak zřejmě neprávem, poněvadž se v něm mluví o nákladech, které si opatření vyžádaly, nikoli o nějaké náhradě škody. Žalovaní se mylně domnívají, že v daném případě není k rozhodnutí o nároku žalobkyně povolán soud. Je pravda, že se zásadně neposkytuje náhrada kromě ušlého výdělku, o níž rozhoduje ONV (§§ 6, 7, 13–15 vyhl. č. 146/1955 Ú. l.). V daném případě tvrdí však žalobkyně zavinění na straně obou žalovaných, opírá tedy svůj nárok na náhradu škody o ustanovení §§ 337 a násl. obč. zák. Zákon č. 4/1952 Sb. i citovaná již vyhláška mohou mít na mysli jen takové případy, kdy někomu vznikla na př. škoda na ušlém výdělku proto, že se musel podrobit prohlídce podle uvedeného zákona anebo že po určitou dobu jako vznikla podle uvedeného zákona anebo že po určitou dobu jako osoba podezřelá z šíření nakažlivých chorob (nosič bacilů) nesměl vykonávat své povolání, nebo se musel podrobit pozorování. Nemůže se však vztahovat na případy, kdy se