Input:

č. 75/1958 Sb. rozh. tr., Garance

č. 75/1958 Sb. rozh. tr.
Ani skutečnost, že jednání pachatele bylo v příčinné souvislosti s následky uvedenými mezi znaky trestného činu, ani skutečnost, že pachatel porušil předpisy, jejichž účelem je zabránit takovým následkům, samy o sobě nestačí k závěru o nedbalosti pachatele ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Je vždy třeba zkoumat, zda zavinění pachatele je dáno konkrétními okolnostmi souzeného případu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. června 1958, 1 Tz 123/58.)
Obžalovaný A, který byl jako řidič národního podniku, v němž byl zaměstnán, vyslán s osobním autem k jednomu ze zaměstnanců podniku, aby konal jízdy při svatbě, ponechal ve večerních hodinách auto stát před domem, kde se odbývala svatba, a vešel do domu, aniž auto uzamkl a aniž vyňal z auta klíček od zapalování, který ponechal ve skříňce v armaturní desce vozu. Tím umožnil, že se auta zmocnil spoluobžalovaný B, který ovlivněn alkoholem a nemaje řidičského povolení, s autem odejel a havaroval. Nehodou vznikla na autu značná škoda kolem 35.000 Kčs a bylo zraněno pět dětí v autu sedících, z nichž některé utrpěly těžkou újmu na zdraví.
Lidový soud trestní v Brně uznal obžalovaného A vinným trestnými činy ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 222 odst. 1 tr. zák. a poškozování majetku národního podle § 246 tr. zák. (ve znění před novelou). Tento rozsudek se stal pravomocným.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu zrušil rozsudek lidového soudu ohledně obžalovaného A a podle čl. III č. 1 rozhodnutí presidenta republiky z 1. prosince 1957 o amnestii trestní stíhání tohoto obžalovaného zastavil.
Z odůvodnění:
Předseda Nejvyššího soudu v stížnosti pro porušení zákona dovozuje, že zákon byl porušen ohledně obžalovaného A v ustanovení § 2 odst. 7 tr. ř., ježto si lidový soud nevyjasnil dostatečně otázku zavinění obžalovaného A.
Nejvyšší soud shledal, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon ve směrech uplatňovaných stížností pro porušení zákona.
Jak stížnost pro porušení zákona zdůrazňuje, je sice nepochybné, že opuštění neuzamčeného auta bylo jednou z řady příčin, jež vedly k poškození auta a ke zranění dětí. Avšak skutečnost, že jednání pachatele bylo v příčinné souvislosti s následky uvedenými mezi znaky trestného činu, ani skutečnost, že pachatel porušil předpisy (§ 24 odst. 2 vyhl. č. 145/1956 Ú. 1.), jejichž účelem je zabránit takovým následkům, samy o sobě ještě nestačí k závěru o nedbalosti pachatele ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. I když jsou tyto skutečnosti bezpečně zjištěny a objasněny, je třeba vždy ještě zkoumat, zda zavinění pachatele je dáno konkrétními okolnostmi souzeného případu, tj. zda pachatel věděl, že může způsobit výsledek uvedený v zákoně, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí anebo zda to nevěděl, ač to vzhledem ke konkrétním okolnostem daného případu a k svým osobním poměrům v době činu vědět mohl.
V souzeném případě uváděl obžalovaný A na svoji obhajobu, že se vzdálil od auta