Input:

R 75/1956; Garance

č. 75/1956 Sb. rozh. obÄŤ.
Zaměstnanci státního socialistického sektoru, který byl při reorganisaci podniku z nařízení nadřízených orgánů převeden na jiné pracoviště, třeba při posuzování nároku na plat v době nemoci podle § 19 odst. 2 zák. o soukromých zaměstnancích započíst do doby trvání pracovního poměru i dobu pracovního poměru na předchozích pracovištích.
(Rozhodnutí krajského soudu v Ostravě z 1. prosince 1955,11 Co 442/55.)
Žalobce byl zaměstnán od r. 1923 u těžířstva Jana Wilczka a Zůstal v zaměstnání u téhož podniku i po znárodnění; v r. 1952 byl převeden do národního podniku VOKD Ostrava a odtud dne 4. června 1952 opět převeden do služeb státního ústavu Báňské projekty v Ostravě, kde dosud pracuje. Žalobce dne 11. května 1954 onemocněl, byl ve stavu nemocných do 5. září 1954. Žalovaný ústav vyplatil žalobci plat za dobu 6 neděl v nemoci.
Žalobce se nyní domáhá vůči žalovanému nároku na plat za dobu dalších šesti neděl ve smyslu ustanovení § 19 zák. o soukromých zaměstnancích s tím odůvodněním, že jeho pracovní poměr trval nepřetržitě 31 let.
Lidový soud civilní v Ostravě vyhověl žalobě a zavázal žalovaného zaplatit žalobci 2326,20 Kčs s přísl. Podle stavu zjištěného lidovým soudem nastoupil žalobce zaměstnání dne 1. dubna 1923 u ředitelské konference v Ostravě a byl nepřetržitě zaměstnán u horního ředitelství Jana Wilczka v Ostravě. Po znárodnění tohoto podniku zůstal nadále ve znárodněném podniku až do r. 1952, kdy byl dnem 1. března 1952 v rámci delimitace mezi OKR a VOKD převeden na VOKD v Ostravě a odtud podle nařízení ministerstva paliv a energetiky převeden dnem 4. června 1952 k žalovanému ústavu. Vycházeje z tohoto zjištění lidový soud odůvodnil svůj výrok v podstatě takto:
Znárodněním dolů Jana Wilczka nenastala u žalobce žádná změna podniku, neboť na znárodnění nutno pohlížet jako na generální sukcessi a byl-li žalobce zaměstnán u OKR nelze na to pohlížet, že by změnil podnik. Vlastníkem OKR se stal Československý stát a tento sám rozdělil OKR na dva podniky, t. j. na OKR a na VOKD, při čemž žalobce z původního podniku OKR dne 1. března 1952 byl převeden do nově zřízeného podniku VOKD. Nelze proto ani v tomto případě mít za to, že by tímto aktem nastalo přerušení jeho trvalého zaměstnání v jednom podniku, nýbrž šlo o stejný podnik, ovšem v rámci účelnější správy národního majetku organisačně nově upravený. Žalobce na své přeřadění do nově vzniklého podniku neměl žádného vlivu a nelze proto mít za to, že by u něj šlo o úmyslnou změnu zaměstnání. Také pokud jde o jeho přeřadění od VOKD k žalovanému ústavu nutno mít za to, že i zde šlo o příkaz nadřízeného ministerstva podřízeným podnikům VOKD a žalovanému ústavu, k němuž byl žalobce přidělen, aniž by byl předtím dotázán na věc anebo s ním jednáno. Na výhodu podle § 19 zák. o soukromých zaměstnancích nutno hledět jako na odměnu, kterou zákonodárce mínil poskytnout zaměstnancům, kteří nefluktují, nemění svého zaměstnavatele a jsou svému zaměstnavateli věrni. V případě žalobce nelze říci, že by tuto podmínku zákona nesplnil, neboť po celou dobu svého zaměstnání jen z vůle podnikatele, v daném případě Československého státu, byl při rozdělování národních podniků přidělen do podniků jiných. Bylo