Input:

č. 74/1969 Sb. rozh., Garance

č. 74/1969 Sb. rozh.
Schopnost nezletilého dítěte živit se samostatně nelze posuzovat jen se zřetelem k dosaženému věku a stupni tělesné a duševní vyspělosti, ale i se zřetelem k tomu, jak je nezletilé dítě po mravní a charakterové stránce připraveno - jmenovitě výchovným působením rodičů - podílet se svou činností na společensky užitečné práci.
Je-li nutné zařazení dítěte vzhledem k nedostatkům v jeho chování do výchovného zařízení (ústavní nebo ochranná výchova), v němž dítě nemá možnost opatřit si prostředky k obživě vlastní prací, není ditě schopno živit se samo a trvá vyživovací povinnost rodičů k němu; není rozhodné, že se dítě živilo samo před umístěním ve výchovném zařízení a že tehdy nebyly dány zákonné podmínky pro plnění vyživovací povinnosti rodičů k němu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 28. 11. 1968, 1 Cz 37/68.)
Rozsudkem okresního soudu v Karlových Varech z 21. 10. 1966 byla nezletilá A. K., nar. 11. 3. 1950, uznána vinnou trestnými činy krádeže a příživnictví; od jejího potrestání bylo upuštěno s tím, že byla současně nařízena její ochranná výchova. K výkonu ochranné výchovy byla nezletilá umístěna dne 13. 2. 1967 v Domově výchovy mládeže třídícím v P. 4; uvedený ústav dal okresnímu soudu v Karlových Varech podnět k úpravě vyživovací povinnosti rodičů k nezletilé a v tomto rámci k stanovení výše ošetřovného podle § 103 zák. o rod.
Okresní soud v Karlových Varech rozhodl rozsudkem ze 7. 4. 1967 tak, že neurčuje výživné a v jeho rámci ošetřovné. Své rozhodnutí odůvodnil v podstatě tím, že podle § 103 zák. o rod. lze ošetřovné vyměřit jen v rámci určení vyživovací povinnosti rodičů k nezletilému dítěti, tj. jen tehdy, jestliže v době nařízení ochranné výchovy trvala vyživovací povinnost rodičů. V tomto případě tomu tak nebylo, protože nezletilá byla schopna sama se živit (§ 85 odst. 1 zák. o rod.) již před rozhodnutím o nařízení ochranné výchovy; vždyť právě rozsudkem okresního soudu v Karlových Varech z 21. 10. 1966 byla uznána vinnou mj. trestným činem příživnictví, jehož se dopustila tím, že v době od 17. 2. do 19. 7. 1966, kdy byla zadržena, nikde bez přiměřeného důvodu nepracovala a tak se soustavně vyhýbala poctivé práci a prostředky k obživě si opatřovala nekalým způsobem.
K odvolání ústavu potvrdil krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze 7. 6. 1967. K důvodům rozsudku soudu prvního stupně dodal, že ustanovení § 96 odst. 2 zák. o rod. brání přiznání výživného, jestliže by to bylo v rozporu se zásadami morálky socialistické společnosti.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že byl rozsudky soudů obou stupňů porušen zákon a zrušil je.
Z odůvodnění:
Podle zákona o rodině odpovídají za řádnou výchovu dětí především jejich rodiče. To vyplývá zejména z usnesení článků I a IV základních zásad uvedeného zákona a z ustanovení § 30, 31 a 32. Řádná výchova dětí sleduje jejich všestranný tělesný a duševní rozvoj tak, aby dětem byl vštípen odpovědný postoj k práci, rodině a společnosti, a aby jejich jednání bylo vždy v souladu s mravními zásadami socialistické společnosti. Jedním z cílů výchovy dětí je jejich náležitá příprava k tomu, aby příspivaly svou prací k