Input:

R 68/1957; Garance

č. 68/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Smír, sjednaný účastníky jen v přítomnosti správního zaměst „ nance soudu, nemůže být podkladem pro vydání usnesení o schválení nebo neschválení soudního smíru soudcem ve smyslu § 40 o. s. ř.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 1. února 1957, Cz 692/56.)
Dne 13. května 1955 dostavili se do kanceláře lidového soudu v Kladně Alois V., bývalý vedoucí prodejny státního obchodu Pramen, a právní referent tohoto podniku a uzavřeli v přítomnosti správního zaměstnance soudu smír, jímž se Alois V. zavázal zaplatit podniku Pramen na úhradu manka částku 11.234 Kčs s přísl. v měsíčních splátkách po 150 Kčs pod exekucí. Správní zaměstnanec soudu sepsal o tomto smíru zápis, ve kterém nakonec též uvedl, že účastníci žádají, aby tento smír byl soudem schválen, ježto neodporuje zákonu ani obecnému zájmu.
Lidový soud v Kladně vydal na to usnesení, jímž právě uvedený smír schválil s odůvodněním, že neodporuje ani zákonu ani veřejnému zájmu a účastníkům toto své usnesení doručil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že tímto usnesením lidového soudu v Kladně byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Podle ustanovení § 40 o. s. ř. právní poměry, u nichž to povaha věci připouští, lze se schválením soudce uspořádat soudním smírem před zahájením řízení u kteréhokoli lidového soudu. Soudce smír neschválí, příčí-li se zákonu nebo obecnému zájmu.
Hlavním předpokladem pro vydání usnesení soudce o schválení nebo neschválení smíru je tedy existence soudního smíru, tedy takového smíru, při němž účastníci svou vůli