Input:

R 65/1963; Náhrada škody z pracovního poměru organizací. Pracovní úraz Garance

č. 65/1963 Sb. rozh.
Odpovědnost za úraz příslušníků ozbrojených sil - vojáků základní služby a vojáků v záloze, k němuž došlo v době osobního volna vojáka (čl. 194 Řádu vnitřní služby ozbrojených sil ČSSR), kdy se voják věnuje osobním zálibám, odpočívá, vyřizuje si korespondenci apod.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. července 1963, 2 Cz 43/63.)
Žalobce i žalovaný vykonávali základní vojenskou službu a byli ubytováni ve vojenském objektu. Dne 5. února 1961 v době osobního volna ležel žalovaný v místnosti vojáků na posteli a odpočíval. Do místnosti vstoupil žalobce, bavil se chvíli s přítomnými vojáky a potom počal žalovaného škádlit, zejména tím, že mu kroutil nohou. Když žalobce ve svém jednání nepřestal, hodil po něm žalovaný kus překližky, kterou jej zasáhl do pravého oka. Po několikatýdenním léčení muselo být žalobci pravé oko operativně odstraněno. Žalobce se proto domáhal na žalovaném náhrady škody za bolestné, ztížení společenského uplatnění a rozdílu mezi dřívějším a nynějším výdělkem.
Okresní soud Plzeň-sever žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že úraz se stal v přímé souvislosti s výkonem vojenské služby a že tedy jde o úraz pracovní, za který odpovídá Čs. stát.
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce pak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení. Krajský soud totiž souhlasil s odůvodněním napadeného rozsudku, že předmětný úraz se stal při výkonu vojenské služby, resp. v přímé souvislosti s ním a postavil se na stanovisko, že rozhodující je postavení žalobce, který byl zástupcem staršiny a vešel tehdy do světnice, ve které ubytován nebyl, aniž by učinil jakékoli prohlášení, z něhož by bylo lze usoudit, že tam vchází nevykonávaje svou funkci. Podle názoru krajského soudu nebylo žádných důvodů, aby vojíni na světnici přítomní předpokládali, že žalobce jedná ve svém osobním volnu. I způsob jednání žalobce vůči žalovanému, kterého napřed postříkal vodou a pak mu kroutil nohou, byť i nesprávný, podle názoru krajského soudu spíše nasvědčoval tomu, že žalobce jedná ve své funkci.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem Krajského soudu byl porušen zákon.
Odůvodnění:
Krajský soud došel v prvé řadě k nesprávnému závěru, že žalobce v době úrazu vykonával svou funkci zástupce staršiny roty. Tento závěr však nemá oporu v důkazním materiálu. Naopak již z výslechu žalujícího účastníka, který byl proveden dne 6. 7. 1961 vojenským obvodním prokurátorem v Bratislavě, vyplývá, že dne 5. února 1961, kdy došlo k úrazu, byl žalobce, který zastupoval staršinu roty, pověřen prací v intendantním rotním skladě, kde ukládal a připravoval materiál. Asi ve 14,30 hod. odešel žalobce z tohoto místa svého určení do světnice, kde ležel žalovaný, aby se tam ohřál. Po svém příchodu do světnice se žalobce posadil na bednu od uhlí u kamen a zapojil se do rozhovoru s přítomnými vojáky. Rozhovor přešel do žertovného tónu a když se žalobce napil z láhve vody přinesené jedním vojákem, postříkal z ní žalovaného a potom ho začal škádlit kroucením nohy, jak to již bylo uvedeno. Tento průběh událostí