č. 6/1971 Sb. rozh., Garance

Žalobce, který byl v době od 11. 6. 1954 do 11. 5. 1962 ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody, byl po povolení obnovy trestního řízení žaloby v plném rozsahu zproštěn. Na odškodnění za vazbu a trest přiznalo ministerstvo spravedlnosti žalobci podle § 374 odst. 1 tr. ř. odškodnění ve výši 87 000 Kčs, jež bylo později se zřetelem na ustanovení § 33 odst. 1 zák. č. 82/1968 Sb. zvýšeno o dalších 31 514 Kčs. Při výpočtu náhrady ministerstvo spravedlnosti vycházelo z průměrného výdělku žalobce před jeho vzetím do vazby v částce 1851 Kčs hrubých měsíčně, tj. 1538 Kčs čistého příjmu.

Žalobce, který nebyl spokojen s přiznanou výší náhrady, uplatnil u soudu nárok na odškodnění další částkou 4992 Kčs a domáhal se vydání potvrzení pro výpočet důchodu o tom, že jeho průměrný hrubý měsíční příjem činil v době od 1. 2. 1959 do 10. 5. 1962 částku 2272 Kčs. Dovozoval, že v tomto rozsahu by se podílel na platové úpravě, k níž ke dni 1. 2. 1959 příslušným výnosem ministerstva vnitřního obchodu došlo, kdyby byl pokračoval v zaměstnání podnikového právníka i v této další době. Na odškodnění za tuto dobu považoval se zkrácen o částku 128 Kčs měsíčně, představující rozdíl mezi maximalizovanou náhradou za ušlý výdělek podle § 27 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1968 Sb. (1666 Kčs měsíčně) a již přiznanou částkou (1538 Kčs měsíčně).

Okresní soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v případě náhrady ušlého výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody není nutno vždy vycházet z výdělku dosahovaného poškozeným před vzetím do vazby, nýbrž je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu. Žalobce byl podnikovým právníkem, jehož mzda byla určena rozpětím tarifní třídy, do níž byl zařazen; výše jeho platu tedy závisela na splnění kvalifikačních předpokladů a úvaze nadřízeného, nikoliv na přesném platovém postupu. Soud prvního stupně měl však za to, že žalobce neprokázal, že by byl v zaměstnání podnikového právníka setrval a že by u něho došlo ke zvýšení příjmu.

Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen vydat žalobci do tří dnů zúročitelné státní dluhopisy v hodnotě 3198 Kčs, splatné nejpozději do deseti let; jinak rozsudek okresního soudu potvrdil. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vycházel z úvahy, že ustanovení § 27 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1968 Sb. neurčuje žádnou konstantu pro výpočet ušlého výdělku, takže má být poškozenému hrazeno to, co mu po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody skutečně ušlo. V důsledku toho má být náhrada stanovena podle výdělku, kterého by poškozený dosáhl při normálním průběhu věci, a je proto na místě přihlížet k objektivně zjistitelnému zvýšení mzdy, jež by se zřejmě týkalo i žalobce, kdyby byl mohl pokračovat ve výkonu práce. Ve své funkci právníka podniku státního obchodu by vzhledem ke své kvalifikaci, délce praxe a…