Input:

R 59/1960; Mzda - mzdové fondy. Sociální zabezpečení Garance

č. 59/1960 Sb. rozh.
Pro přiznání nároku na prémie nerozhoduje formální pracovní zařazení zaměstnance a vyplacení zaměstnance z mzdového fondu určitého pracoviště, na němž byly splněny podmínky pro prémiování, nýbrž jen skutečně vykonávaná práce zaměstnance, tedy přispění zaměstnance vlastní prací k dobrým pracovním výsledkům pracoviště.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. dubna 1960, 4 Cz 32/60.)
Žalobce uplatnil žalobu podanou u lidového soudu civilního v Brně nárok na zaplacení prémií za měsíc leden - květen a za polovinu června 1958. K odůvodnění svého nároku uvedl, že do pracovního poměru k žalované straně přešel od svého dřívějšího zaměstnavatele v důsledku delimitace. Na základě dohody byl převzat žalovanou stranou za týchž podmínek, za jakých pracoval u dřívějšího zaměstnavatele. U žalované strany nebyl zařazen jako zaměstnanec, byl přidělen do jiného závodu, kde byl také vyplácen, ve skutečnosti však pracoval pro žalovanou stranu v právním oddělení jejího podnikového ředitelství. Nárok na prémie mu příslušel z toho důvodu, že závod, kam byl zařazen, splnil v období, za něž požaduje prémie, plán.
Žalovaná strana namítala v podstatě proti žalobnímu tvrzení, že žalobce především neměl právního nároku na výplatu prémií, protože nebyl ani vedoucím ani operativním pracovníkem bývalého zaměstnavatele; za operativního pracovníka nelze považovat právníka kontraktéra, nýbrž jen ekonoma kontraktéra, přičemž však žalobce nevykonával ty práce, které jsou náplní funkce ekonoma kontraktéra. Žalovaná namítala dále, že žalobce byl veden ve stavu jiného závodu jenom z důvodů evidenčních, sám však nebyl nijak účasten na plnění plánu a hospodářských výsledcích tohoto závodu a proto mu také nemůže být přiznán nárok na vyplacení prémií ze mzdového fondu tohoto závodu.
Lidový soud civilní v Brně zavázal žalovaný podnik k zaplacení částky 1146,25 Kčs s přísl. V základní otázce uvedl, že žalobce přešel k žalovanému podniku za týchž platových podmínek, jako měl u svého dřívějšího zaměstnavatele. Z toho důvodu, poněvadž nedošlo k přeřazení v práci, měl být žalobci vyplácen dosavadní plat, tedy i prémie, na něž měl u svého dřívějšího zaměstnavatele právní nárok. Pro tento nárok bylo nerozhodné, že byl zařazen pouze evidenčně do jiného závodu, protože smyslem dohody o delimitaci bylo zachovat zaměstnancům platy v dosavadní výši do té doby, než najdou jiné zaměstnání. Pro nárok na prémie není rozhodná okolnost, že žalobce pracoval na podnikovém ředitelství, ale rozhoduje, že byl vyplácen ze mzdového fondu závodu, kam byl přidělen. Poněvadž výsledky hospodaření tohoto závodu byly takové, že bylo možno vyplácet prémie, přísluší nárok na jejich výplatu i žalobci.
Krajský soud v Olomouci, jemuž byla věc přikázána k projednání, rozsudek soudu prvé stolice potvrdil, a to v podstatě z týchž důvodů, jak to učinil soud první stolice. Také krajský soud vycházel z názoru, že jsou rozhodné podmínky, za jakých žalobce k žalovanému podniku přešel. Prémie byly součástí platu žalobce a nebylo jeho vinou, že nekonal práce v závodě, kam byl přidělen. Byl zaměstnancem tohoto závodu a měl nárok na prémie, když plán v tomto podniku byl splněn.
Nejvyšší soud