Input:

č. 57/1957 Sb. rozh. obč., Garance

č. 57/1957 Sb. rozh. obč.
Použití ustanovení § 556 o. s. ř. v případě svémocného okupování bytu.
(Stanovisko občanskoprávního kolegia nejvyššího soudu ze 27. března 1957, 1 Ec 61/57.)
Ustanovení § 556 o. s. ř. stanoví zajištění náhradního bytu jako podmínku nařízení výkonu exekuce vyklizením bytu všeobecně, nečiníc rozdílu, z jakého důvodu byla povinnost k vyklizení bytu vyslovena. Pro výkon soudního exekučního titulu nebyl dosah ustanovení § 556 o. s. ř. výslovně omezen ani zákonem č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty, neboť § 64 zákona nařizuje použití ustanovení §§ 60 a 61, jimiž se připouštějí výjimky z povinnosti opatřit náhradní byt, jen pro případ, kdy exekučním titulem v soudní exekuci je příkaz k vyklizení vydaný výkonným orgánem MNV. Zdálo by se tedy, že ustanovení § 556 o. s. ř. platí při exekuci vedené podle soudního exekučního titulu i při vyklizení bytu, do něhož se osoba nastěhovala svémocně. Přesto nelze tento názor považovat za správný.
Účelem ustanovení § 556 o. s. ř. je zamezit tomu, aby osoba, která je vyklizována (povinná strana), její rodina, po př. jiné osoby, které odvozují své právo bydlet ve vyklizovaném bytě z práva povinné strany, nebyly vyklizeny na ulici, jak se to dálo a děje v kapitalistickém řádu. Přitom judikatura nečiní – a to správně – rozdílu mezi případy, kdy povinnost k vyklizení byla v rozhodnutí tvořícím exekuční titul vyslovena v důsledku toho, že teprve tímto exekučním titulem bylo vysloveno skončení nájemního poměru (při přivolení k výpovědi z chráněného poměru nájemního nebo ke zrušení takového poměru bez výpovědi podle § 389 odst. 3 o. s. ř.) a při soudní výpovědi a rozkazu k odevzdání u nechráněných nájmů podle §§ 373 a 375 o. s. ř. a mezi případy, kdy povinnost k vyklizení byla vyslovena jako důsledek toho, že nájemní poměr nebo jiný právní poměr, na základě něhož bytu bylo užíváno, zanikl již dříve (na př. při žalobě o vyklizení domovnického bytu užívaného i po skončení domovníckeho poměru, nebo bytu užívaného „výprosou“ podle § 412 odst. 2 obč. zák. i potom, kdy půjčitel žádal o vrácení, t. j. vyklizení).
Žádný z těchto případů nelze však stavět na roveň případu, o nějž jde. Ve všech těchto případech užívala povinná strana bytu na základě nějakého právního poměru a její povinnost vyklidit byt nastala teprve jako důsledek skončení tohoto právního poměru, pokud se týče skončení oprávnění k užívání bytu. Naproti tomu v případě, o nějž jde, užívá povinná strana bytu od počátku nejen bez jakéhokoli právního důvodu, nýbrž nadto ještě na základě svémocného činu. Náš právní řád však zásadně neuznává svémoc ani jako prostředek k ochraně práva. Tato zásada došla výrazu na př. v ustanovení § 150 obč. zák. To sice připouští použití svépomoci, jež není v podstatě nic jiného nežli svémoc směřující k odvrácení jiného svémocného zásahu – avšak toliko proti svémocnému rušení držby a to ještě jen potud, pokud rušební čin trvá. Svépomoc smí tedy sloužit jen tomu, aby bylo odvráceno násilí buď bezprostředně hrozící nebo již použité, ale ještě nedokončené. Nadto připouští toliko přiměřenou svépomoc. I takto úzce vymezená svépomoc je míněná jako výjimečná, neboť pravidlem bude pomoc poskytovaná státními orgány, t. j.