Input:

R 52/1969; Autorské právo Garance

č. 52/1969 Sb. rozh.
Rozsah rozšiřování díla musí být v nakladatelské smlouvě - pod neplatností - vyjádřen dostatečně a určitě. Tomuto požadavku nevyhovuje takové stanovení rozsahu nákladu, které se zmiňuje jen o vydání nebo o výši nákladu určeném podle poptávky, podle průzkumu na knižním trhu, podle došlých objednávek apod.
Je-li náklad díla určen především členům organizací, kteří o ně projeví svou objednávkou zájem a jimž musí být vyhověno (např. členům Klubu čtenářů), stačí, jestliže se určí náklad minimálním počtem výtisků, který je nakladatelství povinno vydat, a maximálním počtem výtisků, který je nakladatelství oprávněno vydat, přičemž o definitivním nákladu rozhodnou stanovená kritéria (např. počet došlých objednávek).
(Rozhodnutí Najvyššího soudu z 24. 10. 1968, 2 Cz 61/68.)
Žalobkyně M. K. uzavřela dne 20. 7. 1960 s žalovaným nakladatelstvím (právním předchůdcem) nakladatelskou smlouvu, kterou souhlasila, aby v publikaci L. N. o malíři R. K. byla reprodukována díla tohoto českého malíře. V nakladatelské smlouvě bylo sjednáno, že náklad publikace bude určen podle počtu došlých objednávek; za převod práva byla smluvena paušální odměna 200 Kčs za reprodukci jednoho obrazu
K odůvodnění svého nároku na doplacení autorské odměny, uplatněného žalobou, žalobkyně tvrdila nejprve, že při uzavírání smlouvy vycházela z mylného předpokladu, že půjde o normální výši nákladu, který by podle dosavadních zkušeností nepřekračoval 10.000 výtisků. Avšak publikace vyšla v nákladu 65.000 výtisků, tedy v nákladu, kterému neodpovídá smluvená odměna. V průběhu sporu dovozovala neplatnost smlouvy i z toho, že nebyl s dostatečnou určitostí stanoven rozsah nákladu.
Obvodní soud pro Prahu 1 vyhověl žalobě rozsudkem z 16. 9. 1965; zavázal žalovaného k zaplacení 16.000 Kčs a náhradě nákladů řízení. Soud prvého stupně se postavil na stanovisko, že náležitost nakladatelské smlouvy o stanovení rozsahu rozšiřování díla nebyla splněna pouhým odkazem na určení nákladu podle počtu objednávek došlých v budoucnu; podle názoru soudu prvého stupně jde o tak neurčitou formulaci, že z ní rozsah rozšiřování díla vůbec nevyplývá, takže v době uzavírání smlouvy nebylo možno zkoumat přiměřenost odměny za užití díla. Z toho soud prvého stupně usuzuje, že smlouva je neplatná, protože "při nejmenším obchází zákon ve smyslu § 39 o.z.". Volnou úvahou (s přihlédnutím ke stanovisku Svazu čs. výtvarných umělců) stanovil soud prvého stupně přiměřenou odměnu a odečetl již proplacené částky; omylem žalobkyně při uzavírání smlouvy se nezabýval.
K odvolání žalovaného změnil Městský soud v Praze rozsudkem z 2. 2. 1966 rozsudek soudu prvého stupně tak, že zamítl žalobu. Nesdílel názor soudu prvého stupně, že by byl určením nákladu pouhým odkazem na počet objednávek došlých v budoucnu obcházen zákon a že by byla smlouva z tohoto důvodu neplatná. Podle odvolacího soudu bylo naopak stanovení nákladu ve smlouvě objektivně určité a náležitě srozumitelné. Odvolací soud zdůrazňoval také, že žalobkyni muselo být zřejmé, že půjde o náklad značně vysoký, když je ve smlouvě uvedeno, že publikace bude vydána pro Klub čtenářů, která má statisícovou členskou základnu, a že publikaci vydává žalovaný spolu s