Input:

R 50/1955; Garance

č. 50/1955 Sb. rozh. obÄŤ.
U pojištěnce, který po dosažení 65, po př. 60 let přestal pracovat pro nemoc a uplatnil nárok na starobní důchod, je hospodářská podmínka nároku splněna dnem, kdy u něho – bez zřetele na denní nemocenské – nastala ztráta výdělku. Nerozhoduje, zda onemocnění pojištěncovo je povahy jen přechodné či trvalé.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 20. ledna 1955, Cz 344/54.)
Navrhovateli byl přiznán od 27. 8. 1952 starobní důchod v částce 3.153 Kčs starých peněz. Nositel pojištění zjišťoval vyměřovací základ na základě horních hranic tříd a skutečných výdělků v letech 1946–1950. Rok 1951 považoval nositel pojištění za rok nápadu dávky, neboť navrhovatel přestal pracovat 23. 8. 1951. Na zvyšovacích částkách přiznal 4 % jen na dobu jednoho roku, neboť byl toho názoru, že nárok přísluší jen po dobu od 1. 7. 1951 do 23. 8. 1951, kdy navrhovatel přestal pracovat.
Lidový soud v Karl. Varech se zabýval otázkou vzniku nároku na starobní důchod a zjistil, že navrhovatel od 27. 8.1951 pobíral po celý rok denní nemocenské z důvodu pracovní neschopnosti. Proto lidový soud považoval hospodářskou podmínku nároku na starobní důchod za splněnou teprv dnem, kdy skončilo pobírání nemocenského. Měl totiž za to, že ztráta výdělku při pobírání denního nemocenského nastává skončením výplaty denního nemocenského při zrušení pracovního poměru. Lidový soud došel takto k jinému výpočtu průměrného ročního výdělku, který počítal za léta 1947 až 1951 a přiznal zvyšovací částky 4 % také za dobu od 28. 8. 1951 do 26. 8.1952, tedy celkem za 2 roky. Na těchto podkladech vypočetl lidový soud výši důchodu, nezapočetl však dobu od 15. ledna 1909 do 1. září 1951 a dobu vojenské služby od 26. července 1914 do 23. prosince 1915, a to proto, že se důchod vyměřuje podle zákona o národním pojištění a podle tohoto zákona nelze uvedenou dobu započítat.
Krajský soud v Karl. Varech nevyhověl odvolání nositele pojištění a rozsudek soudu prvé stolice potvrdil.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že rozsudky obou soudů byl porušen zákon, rozsudky ty zrušil a vrátil věc lidovému soudu k dalšímu jednání a novému rozhodnutí.
Z odůvodnění:
Nárok na starobní důchod má podle § 62 zák. o nár. poj. pojištěnec, u něhož je splněna i základní podmínka nároku stanovená v § 61 zákona. Nárok podle § 90 odst. 1 zák. o nár. poj. vzniká splněním časově poslední podmínky nároku (nápad dávky).
V souzeném případě je třeba se především zabývat otázkou, kdy je nutno považovat hospodářskou podmínku nároku za splněnou u pojištěnce, který pro nemoc opustil práci a pobírá pak už jen denní nemocenské.
Při řešení této otázky je třeba yyjít z toho, že denní nemocenské není odměnou za práci (výdělkem), nýbrž dávkou nemocenského pojištění, jejíž výši nelze ani porovnat s dřívějším výdělkem a podle toho snad usuzovat, zda pojištěnec má příjem větší než činí polovina jeho průměrného ročního výdělku. Je tedy hospodářská podmínka nároku na starobní důchod splněna dnem, kdy pojištěnec pro nemoc ztratí výdělek v míře uvedené v § 62 zák. o nár. poj. t. j. nevydělává více než polovinu svého průměrného ročního výdělku podle § 71 odst. 5 téhož zákona, a to bez zřetele na to, zda