Input:

R 49/1965; Nemoc z povolání Garance

č. 49/1965 Sb. rozh.
Ustanovení § 24 zák. č. 150/1961 Sb. se vztahuje i na případ, kdy šlo o částky přiznané rozhodnutím soudu nebo jiného příslušného orgánu; z hlediska uvedeného ustanovení není rozhodné, zda organizace splnila svůj závazek dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. července 1965, 6 Cz 83/65.)
Žalobce se domáhal na žalovaném vrácení částky 8000,- Kčs, kterou na něm žalovaný vydobyl cestou výkonu rozhodnutí okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 1962, ve znění rozhodnutí krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 1963, kterýmžto rozhodnutím mu byla tato částka přisouzena jako jednorázové odškodnění za ztížení společenského uplatnění při nemoci z povolání. Nárok na vrácení této částky odůvodňoval žalobce tím, že uvedené rozhodnutí krajského soudu bylo později rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 2 Cz 59/63 jako nezákonné zrušeno, že další řízení o žalobě žalovaného bylo zastaveno, ježto žalovaný, který mezitím v řízení o výkon rozhodnutí, vedeném pod sp. zn. E 1247/63 okresního soudu v Ostravě dosáhl uspokojení přisouzené pohledávky, vzal žalobu zpět, že však z rozsudku Nejvyššího soudu nepochybně vyplývá, že nárok na zaplacení této částky po právu neexistuje, že tedy bylo plněno bez právního důvodu a že žalovaný je povinen vrátit předmět plnění zpět.
Okresní soud v Ostravě žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že na věc dopadá ustanovení § 24 zák. č. 150/1961 Sb., podle něhož nesprávně nebo omylem vyplacené částky na náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání lze požadovat zpět jen tehdy, když poškozený věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Podle názoru okresního soudu přijal žalobce předmětnou částku v dobré víře, že mu náleží, takže jeho povinnost vrácení předmětné částky vyslovit nelze.
Krajský soud v Ostravě změnil toto rozhodnutí k odvolání žalobce tak, že žalobě vyhověl, když v otázce aplikace ustanovení § 24 zák. č. 150/1961 Sb. dospěl k opačnému názoru něž okresní soud. Podle názoru krajského soudu je třeba ustanovení § 24 vykládat tak, že se nevztahuje na případy, kdy peněžité plnění bylo vydobyto cestou výkonu soudního rozhodnutí, které později bylo zrušeno nebo změněno. K tomuto závěru dospěl krajský soud především na podkladě úvahy, že v citovaném ustanovení užitý výraz "vyplaceny" svědčí o tom, že zákonodárce měl na mysli pouze částky, které byly plněny z volné ruky, nikoliv částky, které byly vydobyty ve vykonávacím řízení. Rovněž dikce citovaného ustanovení "částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené" nasvědčuje podle názoru krajského soudu tomu, že zákonodárce tu neměl na mysli případy. kdy běží o částky nesprávně přisouzené. Bylo by prý také zcela nelogické, kdyby ve věci, v níž došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí, nebylo možno zjednat reálnou nápravu v tom případě, když již plnění na podkladě formálně sice správného, avšak materiálně nesprávného rozhodnutí, bylo vydobyto.
Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, podané předsedou Nejvyššího soudu, že rozsudkem krajského soudu byl porušen zákon a toto rozhodnuté zrušil.
Z odůvodnění:
V ustanovení § 24 cit. zák. se promítla