č. 46/1960 Sb. rozh., Garance

Žalobce se domáhal na žalovaném národním podniku a na žalovaných zaměstnancích tohoto podniku náhrady škody způsobené tím, že utrpěl jako zaměstnanec právního předchůdce žalovaného národního podniku pracovní úraz.

Lidový soud v Žamberku vyslovil vedle povinnosti podniku i povinnost žalovaných zaměstnanců, aby zaplatili žalobci rukou společnou a nerozdílnou částku 11 250 Kčs s přísl. V odůvodnění svého rozsudku lidový soud uvedl, že tito žalovaní neměli co do základu uplatňovaného nároku námitek a domáhali se jenom použití ustanovení § 358 obč. zák. Soud zjistil dále, že oba žalovaní byli uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 222 odst. 2 tr. zák. a odsouzeni k trestu odnětí svobody na 6 měsíců.

Tento částečný rozsudek nabyl právní moci.

Dalším rozsudkem vyslovil pak soud povinnost žalovaných zaměstnanců k zaplacení částky 13 564,62 Kčs s přísl.

Vzhledem k námitkám žalovaných zaměstnanců v tom směru, že žaloba proti nim měla být zamítnuta, zabýval se lidový soud touto obranou a tím, zda nárok je odůvodněn i proti těmto oběma žalovaným a dospěl k závěru, že je sice možné, že osnova zákona o odškodnění za pracovní úrazy bude obsahovat ustanovení o vyloučení možnosti uplatňovat nárok na náhradu škody proti spoluzaměstnanci, že však bez nové zákonné úpravy nelze žalobu v naznačeném směru zamítnout; je nepochybné, že oba žalovaní zaměstnanci ve smyslu § 337 obč. zák. odpovídají za škodu ve stejném rozsahu jako žalovaný podnik s tím rozdílem, že u těchto žalovaných lze použít ustanovení § 358 obč. zák.

Nejvyšší soud vyslovil ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že oběma rozsudky lidového soudu v Žamberku, pokud jimi bylo vyhověno žalobě směřující proti žalovaným zaměstnancům, byl porušen zákon.

Rozhodnutí věci závisí od toho, podle jakých ustanovení je posuzovat nárok třetích osob, tedy i spoluzaměstnance v případě škody, jež byla způsobena jiným zaměstnancem z nedbalosti při výkonu zaměstnání porušením závazků z pracovního poměru.

Není pochyby o tom, že ustanovení občanského zákoníka nevyhovovala v případě, kdy šlo o to posoudit, jak odpovídá zaměstnanec podniku při výkonu zaměstnání za škodu způsobenou z nedbalosti porušením závazků z pracovního poměru. Nejde tu totiž jen o to, aby byla poskytnuta náležitá ochrana socialistického vlastnictví v zájmu všech pracujících, a to i před zaměstnanci, kteří způsobí škodu podniku porušením povinností z pracovního poměru, nýbrž i o to, aby vzhledem k zvláštnímu vztahu, který mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem v socialistické soustavě je, byla tato ochrana taková, aby náležitým způsobem došla svého výrazu i výchovná stránka zákona, jeho výchovné působení. Požadování náhrady celé škody by bylo pro zaměstnance a jeho rodinu v celé řadě případů neúnosným. Taková úprava by prakticky znemožňovala využití odpovědnosti za způsobenou škodu…