Input:

R 46/1955; Garance

č. 46/1955 Sb. rozh. obÄŤ.
Při schvalování dohody rodičů o výživě a výchově nezletilých dětí (§ 251 odst. 1 o. s. ř.) musí se soud řídit týmiž zásadami, podle nichž by postupoval, kdyby o výživě a výchově dětí rozhodoval přímo.
Dohoda, podle níž má být jeden z rodičů zproštěn povinnosti poskytovat nezletilému dítěti výživu tím, že jednou provždy složí pro dítě odbytné v penězích, odporuje základním zásadám zákona o právu rodinném.
(Rozhodnutí nejvyšího soudu ze 4. prosince 1954, Cz 529Z54.)
Soudně zjištěnému otci nezl. dítěte bylo usnesením soudu uloženo, aby přispíval na výživu a výchovu dítěte částkou 500 Kčs (starých peněz) měsíčně. Smírem uzavřeným 10. 10. 1952 se zavázal otec zaplatit nezl. dítěti na dlužnou i v budoucnosti splatnou a povinnou úhradu osobních potřeb, a to na konečné vyrovnání jednou provždy, částku 25.000 Kčs (starých peněz), čímž měly být vyřízeny veškeré alimentační povinnosti otce k dítěti na dobu minulou i budoucí, jak výslovně v této dohodě bylo uvedeno.
Lidový soud v Karviné smír podle § 251 o. s. ř. schválil s odůvodněním, že je jím dostatečně zajištěna existence dítěte a smír je dítěti ku prospěchu.
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem, že usnesením lidového soudu, pokud jím byla schválena dohoda rodičů, že složením částky 25.000 Kčs jsou vyrovnány veškeré nároky dítěte na výživné vůči otci, byl porušen zákon, usnesení v této části zrušil a lidovému soudu uložil, aby v tomto rozsahu dále jednal a znovu rozhodl.
Z odůvodnění:
Jestliže rodiče dítěte spolu nežijí, rozhodne soud podle § 251 o. s. ř. o tom, komu má být dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu. Rozhodnutí soudu může být nahrazeno dohodou rodičů, která však vyžaduje soudního schválení. Taková dohoda může nepochybně nahradit soudní rozhodnutí nejen tím způsobem, že byla uzavřena ještě dřív, než soud vydal rozhodnutí o výchově a výživě dětí, takže rozhodovací činnost soudu se omezí na rozhodnutí o schválení dohody, rodičů, nýbrž i tak, že dohodou rodičů bude nahrazeno rozhodnutí soudem již vydané. V obojím případě musí být ovšem dohoda schválena soudem, který při rozhodování o schválení této dohody se řídí stejnými zásadami, podle jakých by postupoval, kdyby sám rozhodoval o výchově a výživě dětí. Bude tu tedy rozhodovat především zájem dítěte, jak je vyjádřen v § 35 zak. o právu rod., i základní zásady tohoto zákona.
Těchto zřetelů nedbá dohoda, která byla usnesením soudu prvé stolice schválena. Podle ní měly být vyřízeny veškeré vyživovací povinnosti otce k nezletilému dítěti „jednou provždy za dobu minulou i budoucí“ zaplacením částky 25.000 Kčs starých peněz. V době uzavření dohody (10.10. 1952) dluhoval otec dítěte na výživném určeném soudem částku 19.750 Kčs. Pro budoucí výživné zbývala tedy pro dítě tehdy 4 roky staré částka, která kryla výživné ve výši soudem předtím určené na dobu necelého jednoho roku. Již z toho je zřejmo, že nebylo dbáno zájmu dítěte, neboť takovéto zkrácení dítěte v jeho nároku na výživu do budoucna nelze ospravedlnit ani obavou, že otec odjede do ciziny ke své rodině, ani očekáváním, že snad dítě bude osvojeno snoubencem jeho matky. Prvá možnost by totiž