č. 46/1951 Sb. rozh. obč., Garance
č. 46/1951 Sb. rozh. obč.
I když pojištěnec dobrovolně pokračuje v pojištění důchodovém, nezachová si nárok na invalidní důchod, nastane-li u něho nepříznivý zdravotní stav po uplynutí dvou let po opuštění výdělečné činnosti.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu z 9. května 1950, Cpo 139/50.)
Krajský soud v Praze přiznal žalobci nárok na invalidní důchod proto, že došel k přesvědčení, že dobrovolným pokračováním v důchodovém pojištění byly zachovány nároky na tento důchod.
Nejvyšší soud vyhověl odvolání Ústřední národní pojišťovny a změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítl.
Z důvodů:
Podle ustanovení § 63 odst. 4 zákona o národním pojištění má nárok na invalidní důchod také pojištěnec, který opustil svou výdělečnou činnost z jiného důvodu než pro nepříznivý zdravotní stav, nastal-li takový zdravotní stav do dvou let po opuštění výdělečné činnosti. Odvolací soud, uváživ znalecké posudky, dospěl k závěru, že nepříznivý zdravotní stav žalobce nenastal do dvou let po opuštění výdělečné činnosti. I když žalobce dobrovolně pokračoval v důchodovém pojištění podle § 148 zákona o národním pojištění, nezůstal mu zachován nárok na invalidní důchod, neboť ustanovení § 63 odst. 4 stanoví výslovně lhůtu dvou let od opuštění výdělečné činnosti a nikoliv od vystoupení z pojištění. Toto zákonné ustanovení chrání totiž pojištěnce, jestliže nepříznivý zdravotní stav vznikne až po zanechání výdělečné činnosti, takže zde již není příčinná souvislost, mezi zdravotním stavem a ztrátou či poklesem výdělku. Ustanovením, že nepříznivý zdravotní stav musí vzniknout do dvou let po opuštění výdělečné činnosti, je stanovena podmínka nároku na důchod. Dobrovolným pokračováním v důchodovém pojištění má pojištěnec možnost zachovat si jiné nároky na důchod, vyplývající ze zákona o národním pojištění, avšak nemůže, stejně jako osoby podléhající povinnému…
