Input:

R 45/1969; Sociální zabezpečení Garance

č. 45/1969 Sb. rozh.
Vznikne-li poživateli důchodu válečných poškozenců podle zák. č. 164/1946 Sb. po 1. 7. 1964 nárok na starobní důchod, platí obdobně § 56 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. (srov. § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb.); ve smyslu úpravy podle § 56 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. dochází k sloučení důchodu válečných poškozenců s důchodem podle zákona o sociálním zabezpečení (starobním důchodem) a oba důchody se považují nadále za jediný důchod - za důchod, s nímž byl důchod válečných poškozenců sloučen (tj. za starobní důchod).
Z toho ovšem plyne, že poživateli starobního důchodu takto upraveného podle ustanovení o souběhu nároků na důchod nenáleží důchod válečných poškozenců podle zák. č. 164/1946 Sb. vedle event. pouzději přiznaného invalidního důchodu podle § 41 odst. 1 písm. a) zák. č. 101/1964 Sb.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 30. 1. 1968, 6 Cz 237/67.)
Navrhovatel byl poživatelem důchodu válečných poškozenců přiznaného před 1. 1. 1957 podle zák. č. 164/1946 Sb. o péči o vojenské a válečné poškozence a oběti války a fašistické perzekuce. Od 16. 3. 1965 mu byl přiznán starobní důchod podle § 11 zák. č. 101/1964 Sb.; výše tohoto důchodu spolu se shora uvedeným důchodem válečných poškozenců byla vyměřena částkou 1.184 Kčs měsíčně.
Rozhodnutím Státního úřadu sociálního zabezpečení z 23. 2. 1967 byl navrhovateli přiznán invalidní důchod ve zvýšené výměře podle § 41 zák. č. 101/1964 Sb., a to od 5. 8. 1966 v částce 1.495 Kčs měsíčně; v tomto rozhodnutí bylo zároveň vysloveno, že důchod válečných poškozenců podle zák. č. 164/1946 Sb. již navrhovateli nenáleží, neboť tato dávka ve smyslu § 122 odst. 3 zák. č. 101/1964 Sb. splynula se starobním důchodem, který mu byl přiznán dnem 16. 3. 1965.
Městský soud v Praze zrušil na základě opravného prostředku navrhovatele, jímž se domáhal ponechání důchodu válečných poškozenců, usnesením z 31. 8. 1967 rozhodnutí odpůrce a vyslovil právní názor, že pro posouzení tohoto případu je rozhodné ustanovení § 122 odst. 1 zák. č. 101/1964 Sb., podle něhož zaopatřovací požitky přiznané podle zák. č. 164/1946 Sb. mohou být sníženy nebo odňaty, jen pokud by to připouštěly dosavadní předpisy. Podle přesvědčení soudu nelze ani ve sloučení podle § 122 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb. spatřovat zánik nároku na tento důchod: "Došlo-li v souzené věci k tomu, že po 1. 7. 1964, tj. od 5. 8. 1965 (správně 1966), vznikl navrhovateli nárok na přiznání pro něho příznivějšího invalidního důchodu poddle § 41 odst. 1 písm. a) zák. č. 101/1964 Sb., čímž došlo k zániku nároku na starobní důchod a tím i k opadnutí důvodu ke sloučení, má odpůrce (§ 122 odst. 3, § 56 odst. 2 cit. zák.) přiznat k tomuto důchodu též polovinu přiznaného důchodu válečných poškozenců".
Nejvyšší soud rozhodl ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu, že byl rozhodnutím Městského soudu v Praze porušen zákon a zrušil je.
Z odůvodnění:
Rozhodnutí Městského soudu v Praze se neprávem dovolává ustanovení § 122 odst. 2 zák. č. 101/1964 Sb.; z obsahu spisu totiž vyplývá, že jde o případ, na který dopadá jen ustanovení § 122 odst. 3 tohoto zákona. K starobnímu důchodu přiznanému navrhovateli od 16. 3. 1965 náležel totiž podle § 56