Input:

R 45/1962 (tr.); Zanedbání povinné výživy. Podmíněné propuštění. Právní moc rozhodnutí Garance

č. 45/1962 Sb. rozh. tr.
Ustanovení § 64 odst. 3 tr. zák. nevyžaduje, aby rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák., jímž soud vyslovil, že se vykonává zbytek trestu u podmíněně propuštěného (nebo odsouzeného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti) bylo učiněno pravomocně do roka od uplynutí zkušební doby, aby neplatila zákonná právní domněnka, že trest byl vykonán dnem, když došlo k podmíněnému propuštění (nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti).
Důvodem pro ponechání podmíněného propuštění v platnosti nemohou být ani tíživé vyživovací povinnosti stěžovatelky, zejména, když jedním z trestných činů, pro které byl ve zkušební době odsouzen, byl právě trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák., spáchaný tím, že na výživné svých nezletilých dětí vůbec nic neplatil a že exekučnímu vymáhání výživného se vyhýbal neustálým měněním zaměstnání i pobytu.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. července 1962 - 7 To 11/62)
Usnesením bývalého krajského soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 1958 byl H. podmíněně propuštěn z trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, k němuž byl odsouzen rozsudkem lidového soudu v Bruntále ze dne 17. 5. 1955. Zbytek trestu po podmíněném propuštění činil 1 rok, 70 měsíců a 9 dnů a lhůta k osvědčení byla stanovena na 3 roky a trvala tedy od 30. dubna 1961.
Usnesením krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 1962 bylo vysloveno, že se na podmíněně propuštěném zbytku trestu v trvání 1 roku, 7 měsíců a 9 dnů vykoná.
Nejvyšší soud stížnost podmíněně propuštěného zamítl.
Z odůvodnění:
Toto rozhodnutí soud odůvodnil poukazem na výsledky šetření, podle nichž podmíněně propuštěný po příchodu na svobodu vedl si dobře pouze krátkou dobu, již za 3 měsíce začal pít, zavinil neuspořádaný rodinný život, přestal se o rodinu starat a začal vést tulácký život, byl pak odsouzen rozsudkem okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 12. 1960 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 18 měsíců za trestné činy podle § 210, § 188a, § 135 odst. 1 tr. zák. z r. 1950.
Proti tomuto usnesení podal podmíněně propuštěný H. včas stížnost, ve kterém poukazuje na vysoké alimentační povinnosti, které by nemohl během výkonu trestu v plné výši hradit, na to, že ve zkušební době se nedopustil trestné činnosti stejného druhu, že si vyhražuje i námitky proti původnímu rozsudku z roku 1955.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení v rozsahu ustanovení § 147 odst. 1 tr. ř. v jeho výroku i pokud jde o řízení, které mu přecházelo, neshledal však podanou stížnost v žádném směru důvodnou.
Jak vyplývá z ustanovení § 61 odst. 1, § 63 odst. 3, § 64 odst. 1 tr. zák., kterého nutno vzhledem k § 298 tr. zák. v daném případě užít, závisí rozhodnutí soudu, zda se podmíněně propuštěný osvědčil, či zda nutno nařídit výkon zbytku trestu, na zjištění, zda obžalovaný ve zkušební době vedl či nevedl řádný život pracujícího člověka. Usnesení bývalého krajského soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 1958, jímž byl obžalovaný podmíněně propuštěn, bylo také podle odůvodnění tohoto rozhodnutí odůvodněno předpokladem, že podmíněně