Input:

č. 4366/2022 Sb. NSS; Správní řízení: zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce Garance

č. 4366/2022 Sb. NSS
Správní řízení: zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce
k § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích (v textu jen „zákon o insolvenčních správcích“), ve znění účinném od 1. 1. 2017
k § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudů, státních zástupců a soudních exekutorů (v textu jen „zákon o kárném řízení“), ve znění účinném od 1. 10. 2008
Na pravomoc Ministerstva spravedlnosti zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci (§ 13 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích) se nevztahují lhůty uvedené v § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. To však neznamená, že by tuto pravomoc mohlo ministerstvo uplatnit bez jakéhokoli časového omezení. Ministerstvo je i v tomto ohledu limitováno základními zásadami činnosti správních orgánů (mj. zásadou minimalizace zásahů do právní sféry dotčeného subjektu a zásadou rychlosti a hospodárnosti postupu správního orgánu). Dodržení těchto zásad je třeba zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti věci.
(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2022, čj. 10 As 89/2022-26)
Prejudikatura: č. 4217/2021 Sb. NSS, č. 4259/2021 Sb. NSS.
Věc: P. B. proti Ministerstvu spravedlnosti o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce, o kasační stížnosti žalobce.

V této věci se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda v řízení o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích lze analogicky aplikovat lhůty k zahájení řízení stanovené v § 9 odst. 1 zákona o kárném řízení.
Ministerstvo spravedlnosti zrušilo žalobci rozhodnutím ze dne 4. 12. 2019 povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Důvodem bylo, že stěžovatel opakovaně porušoval povinnosti insolvenčního správce, např. nedostatečně informoval o stavu insolvenčních řízení, vyplácel částky věřitelům bez splnění příslušných povinností, nepředložil konečnou zprávu o vyúčtování odměny a hotových výdajů či nereagoval na výzvy či usnesení insolvenčních soudů. Pochybení se stěžovatel dopouštěl od roku 2014 do započetí řízení před ministerstvem v březnu 2019, jejich počet strmě narostl od července 2017. Soudy stěžovateli od poloviny roku 2014 uložily celkem 18 pokut, z toho valnou většinu od července 2017 (15 pokut). V jednom řízení byl navíc stěžovatel zproštěn funkce insolvenčního správce.
Proti rozhodnutí ministerstva podal žalobce rozklad, který ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 7. 4. 2020 zamítla. Následně neuspěl ani s obsáhlou žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 14. 2. 2022, čj. 14 A 51/2020-74. Městský soud se vyjádřil k celé řadě žalobních bodů. Krom jiného se vyjádřil též k námitce promlčení stěžovatelových provinění, kterou stěžovatel opíral o analogické použití zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Odmítl tezi, že zrušení povolení insolvenčního správce má sankční povahu. Proto ani analogické použití ustanovení citovaného zákona o promlčení nepřichází v úvahu.
Žalobce (stěžovatel) napadl