č. 40/1967 Sb. rozh., Garance
č. 40/1967 Sb. rozh.
Ustanovení občanského zákoníku nepodmiňují společné bydlení v rodinném domku jeho vlastníkem a družkou přivolením národního výboru.
Souhlas žalobce s tím, aby se žalovaná jako jeho družka přistěhovala do bytu s ohledem na potřebu vedení společné domácnosti, je dostatečným právním důvodem užívání bytu žalobce žalovanou. Odpadl-li souhlas žalobce k užívání jeho bytu žalovanou (v důsledku změny osobního vztahu mezi účastníky), pozbyla žalovaná důvod k užívání bytu žalobce, přičemž nemá nárok na přidělení náhradního bytu či náhradního ubytování.
(Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1966, 5 Cz 145/66.)
Účastníci žili spolu jako druh a družka od roku 1960 do poloviny roku 1965; v tomto období bydleli v bytě v rodinném domku v Praze, který je ve spoluvlastnictví žalobce. V průběhu roku 1965 se seznámil žalobce s jinou ženou, s níž uzavřel manželství; vyzval žalovanou, aby se odstěhovala, a když tak neučinila, podal proti ní žalobu o vyklizení bytu ve lhůtě tří dnů bez nároku na přidělení náhradního bytu či náhradního ubytování.
Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě vyhověl. Z odůvodnění rozsudku plyne, že soud prvého stupně nepovažoval žalovanou jako dřívější družku žalobce za oprávněnou uživatelku bytu, a to tím spíše, že se teprve v červnu 1965 vzdala svého práva k bytu v domě v Praze 10 ve prospěch svého ženatého syna.
Městský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvého stupně a zastavil řízení s tím, že věc bude postoupena odboru bytového hospodářství ONV v Praze 5. Soud druhého stupně vycházel v podstatě z toho, že žalovaná nebyla - zejména v době, kdy se přistěhovala do bytu v domku v Praze 5 - příslušníkem rodiny žalobce ve smyslu § 83 zák. č. 67/1956 Sb. a § 39 odst. 1 vyhl. č. 57/1957 Ú. l., a že tedy užívala byt či část bytu žalobce obdobně podnájmu ve smyslu § 40 odst. 1 zák. č. 67/1956 Sb. a § 128 odst. 2 vyhl. č. 57/1957 Ú. l. Z toho, že k podnájmu, popř. k užívání bytu či části bytu žalobce žalovanou obdobnému podnájmu nedal přivolení národní výbor (srov. ustanovení § 40 odst. 1 zák. č. 67/1956 Sb., § 129 odst. 1 vyhl. č. 57/1957 Ú. l.), usuzoval soud druhého stupně, že se žalovaná přestěhovala do bytu v domku v Praze 5 protiprávně (aniž by dbala tehdy platných předpisů o hospodaření s byty). To dovolovalo podle přesvědčení soudu druhého stupně národnímu výboru, aby vydal již dříve žalované příkaz k vyklizení bytu (§ 57 odst. 2 zák. č. 67/1956 Sb., § 170 odst. 1 vyhl. č. 57/1957 Ú. l.); stejné oprávnění - a to dokonce výlučné - náleží národnímu výboru podle nyní platných předpisů (§ 157, § 394, odst. 3 o. z., § 37 odst. 1 zák. č. 41/1964 Sb.). Za takového stavu dospěl soud druhého stupně k závěru, že projednání žaloby a rozhodnutí o ní brání nedostatek pravomoci soudu.
Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona podané předsedou Nejvyššího soudu rozhodl, že usnesením Městského soudu v Praze byl porušen zákon a toto rozhodnutí zrušil.
Z odůvodnění:
Rozhodnutí soudu druhého stupně je založeno na právním názoru, že k užívání bytu druha družkou (a naopak) bylo třeba podle předpisů, platných v době, kdy se žalovaná přistěhovala do bytu v domku v Praze 5, přivolení národního výboru, a že nedostatek takového přivolení -…
