Input:

R 40/1957; Garance

č. 40/1957 Sb. rozh. obÄŤ.
Klid řízení sám o sobě nelze v každém případě považovat za nedostatek řádného pokračování v řízení. Následek takový má klid řízení jen tehdy, jestliže v něm lze spatřovat trvalý nezájem žalobcův na ukončení sporného řízení. Je-li tu důvod pro to, aby v řízení nebylo pokračováno, nelze ani v déle trvajícím klidu spatřovat liknavost ve vedení sporu. Pro posouzení toho je důležité, za jakých okolností klid byl sjednán a jakého účelu jím mělo být dosaženo.
(Rozhodnutí krajského soudu v Olomouci ze 17. července 1956, 5 Co 352/56.)
Lidový soud v Hranicích zamítl žalobu na zaplacení 1732 Kčs s přísl., neboť shledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovaným.
Krajský soud zrušil k odvolání žalobce tento rozsudek lidového soudu a uložil mu další projednáni a nové rozhodnutí věci.
Z odůvodnění:
Lidový soud dospěl k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen přesto, že žalobce včas pohledávku zažaloval, ježto v řízení náležitě nepokračoval (§ 97 obč. zák.).
Jestliže oprávněný v řízení náležitě nepokračuje, skončí promlčecí doba nehledě k uplatnění nároku (§ 97 obč. zák ). Otázku, v čem lze spatřovat řádné pokračování v řízení a v čem nikoli, je nutno řešit podle okolností případu. Klid řízení (§ 421 o. s. ř.) sám o sobě nelze ještě považovat za nedostatek řádného pokračování v řízení. Následek ten má jen takový klid řízení, ve kterém lze spatřovat nezájem žalobcův na ukončení sporného řízení. Je-li tu však důvod pro to, aby v řízení nebylo pokračováno, nelze v klidu řízení, a to ani v klidu déletrvajícím, spatřovat nějakou liknavost ve vedení sporu. Pro posouzení této otázky je pak důležité, za jakých okolností ke klidu řízení došlo a jakého účelu mělo jím být K dosaženo.
V souzeném případě byla žaloba podána dne 1. srpna 1955, tedy v promlčecí době (§ 1 zák. č. 101/1953 Sb., o přechodné úpravě promlčení některých peněžitých pohledávek). K odporu žalovaného bylo nařízeno ústní jednání na den 22. září 1955. Řízení zůstalo v klidu, a to proto, že žalovaný namítal, že došlo k převzetí dluhu kupiteli usedlosti (§ 268 obč. zák.), a žalobkyně byla ochotna s kupiteli jednat o uznání tohoto dluhu (§ 297 obč. zák.). Žalobkyně měla tedy důvod k tomu, aby ponechala řízení v klidu. Ve spisech je sice záznam, že se nikdo nedostavil, ale z obsahu návrhu žalobkyně z 27. září 1955 na pokračování v řízení vyplývá správnost tohoto závěru.
Žalobkyně ve svém návrhu z 27. září 1955 totiž uvedla, že při ústním jednání dne 22. září 1955 bylo dáno celé řízení do klidu s tím, že do té doby bude obstaráno